Rozhodla jsem se, že dám obě díla do jednoho článku. Sice k sobě nijak nepatří (krom toho, že je napsal stejný autor), ale i tak. Možná za to může to, že díla nejsou dlouhá a já je měla obě v jedné knížce. ^^
Jen tak na úvod....
Karel Hynek Mácha (1810 - 1836) - český básník, vlastenec a největší představitel romantismu u nás. Máchovým největším koníčkem bylo cestování po hradech, které zaznamenal v četných kresbách, rád na zříceninách i přespával. Do svého osobního deníku si zapisoval své zážitky z těchto cest, podnikl i pěší cestu do Itálie. Zamiloval se do Marinky Štichové, ta však zemřela. To o ní je ponejspíše stejnojmenné dílo. Jeho díla byla velmi ovlivněna jeho cestami po horách a také událostmi v jeho životě. Mezi jeho díla patří například POUŤ KRKONOŠSKÁ, cyklus KAT z něhož však stihl napsat pouze první část KŘIVOKLAD a také OBRAZY ZE ŽIVOTA MÉHO do nichž patří VEČER NA BEZDĚDU a již zmiňovaná MARINKA(1883). Dále CIKÁNI a v neposlední řadě jeho nejslavnější báseň MÁJ(1836).
MÁJ
Máj. Jedna z nejznámějších básní z dob národního obrození, z nejznámějších vlasteneckých děl. Tak proč zůstal Mácha ve své době nepochopen? Proč se na něj ostatní dívali skrz prsty? Podobně jako Shakespeare i on předběhl svou dobu. I on zůstane nejspíš nesmrtelný a alespoň jeho první dvouverší zůstane v paměti nám všem. Byl pozdní večer...
Jedná se o lyricko-epickou báseň, která zároveň představuje jednu z nejznámějších básní české moderní poezie. Tragický příběh Viléma a Jarmily značí epiku a popis krásné přírody v okolí Doks /Máchova jezera) je jasným úkazem lyriky. Je zde ostrá kriktaka společnosti, lhostejnosti a bezcitnosti. Kontrast k lidské krutosti tvoří krása májové přírody. Kompozice díla je velmi podobná hudební skladbě nebo divadelní hře. Skládá se ze zpěvů a intermezz.
Děj básně je poměrně jednoduchý a asi nejméně závažný z celého díla. Hlavní mileneckou dvojí je Vilém a Jarmila. Jarmila čeká na břehu jezera na svého milého, ten však nepřichází a donáší se k ní zpráva, že Vilém má být za ranního rozbřesku popraven. Je odsouzen za vraždu svého otce, který svedl Jarmilu. Vilém však netuší, kdo je jeho otec a jediné, co se o něm dozvídáme je to, že díky němu se stal z Viléma loupežník. Jarmila samým zármutkem spáchá sebevraždu - skočí do jezera - a Viléma popraví. To vše se odehrává jako by v pozadí krásné probouzející se májové krajině.
První zpěv začíná snad nejznámějšími slovy z celé básně "Byl pozdní večer - první máj; večerní máj - byl lásky čas.." , popisuje se tu krásná májová krajina a odehrává první část příběhu. Jarmila se dozvídá o Vilémově činu a jeho následku, načež skočí do jezera.
V druhém zpěvu se přeneseme do cely za Vilémem, který se zde oddává snění a vzpomínkám na mládí a krásné časy mezi zbojníky. Vzpomíná na Jarmilu a také na svého otce, díky němuž se stal loupežníkem a za jehož vraždu jej nyní popraví. Rozjímá nad životem a smrtí, osudem, láskou a zradou. Bojí se popravy a je toho názoru, že je odsouzen neprávem. Veškerou vinu svaluje na svého otce.
Poté nastupuje sbor duchů, který pro Viléma připravuje slavnostní pohřeb (1. intermezzo). Noc končí a nastupuje krásné jarní ráno, příroda jen kvete, ptáčci zpívají, vše je radostné, jen Viléma vedou na popraviště. Ten se naposledy rozhlíží po své milované krajině a loučí se s ní. Nakonec je zachycena jeho poprava. V druhém intermezzu se se svým pánem loučí jeho soukmenovci a vzpomínají na něj.
Ve čtvrtém zpěvu vstupuje do děje samotný básník, který se po letech vrací na popraviště a jemuž hospodský povyprávěl smutný příběh obou milenců. Snadno si člověk představí vnímavého Máchu sedícího v posledním zpěvu na popravčím pahorku a přemýšlejícího o vině či nevině vězně a o důsledku jeho odsouzení. Poslední slova jsou také jednou z nejznámějších částí. Básník se sám ztotožňuje s postavami tím, že do básně vkládá své vlastní jméno. "Hynku! - Viléme! - Jarmilo!!!"
Mácha toto básní skládá obdiv přírodě, poukazuje na její krásu a barvitě ji líčí. Tragédie tří lidí se stala tragédií obecně lidskou. . I v dnešním světě spolu mnoho zamilovaných lidí nemůže být, ať už kvůli smrti nebo jiným problémům. Při smrti člověka se mnohdy stává, že se posléze zabije člověk, který ho miloval. Dílo také ukazuje poukazuje na zkaženou společnosti, jejíž obžalobu Mácha klade Vilémovými ústy. Právě ji obviňuje z Vilémovy smrti. Básník hloubá nad smyslem života pozemského i životem posmrtným, nad tím, co se stane po smrti. Máchovo vlastenectví je nejpatrnější v třetí části, kdy je Vilém popraven.
První zpěv začíná snad nejznámějšími slovy z celé básně "Byl pozdní večer - první máj; večerní máj - byl lásky čas.." , popisuje se tu krásná májová krajina a odehrává první část příběhu. Jarmila se dozvídá o Vilémově činu a jeho následku, načež skočí do jezera.
V druhém zpěvu se přeneseme do cely za Vilémem, který se zde oddává snění a vzpomínkám na mládí a krásné časy mezi zbojníky. Vzpomíná na Jarmilu a také na svého otce, díky němuž se stal loupežníkem a za jehož vraždu jej nyní popraví. Rozjímá nad životem a smrtí, osudem, láskou a zradou. Bojí se popravy a je toho názoru, že je odsouzen neprávem. Veškerou vinu svaluje na svého otce.
Poté nastupuje sbor duchů, který pro Viléma připravuje slavnostní pohřeb (1. intermezzo). Noc končí a nastupuje krásné jarní ráno, příroda jen kvete, ptáčci zpívají, vše je radostné, jen Viléma vedou na popraviště. Ten se naposledy rozhlíží po své milované krajině a loučí se s ní. Nakonec je zachycena jeho poprava. V druhém intermezzu se se svým pánem loučí jeho soukmenovci a vzpomínají na něj.
Ve čtvrtém zpěvu vstupuje do děje samotný básník, který se po letech vrací na popraviště a jemuž hospodský povyprávěl smutný příběh obou milenců. Snadno si člověk představí vnímavého Máchu sedícího v posledním zpěvu na popravčím pahorku a přemýšlejícího o vině či nevině vězně a o důsledku jeho odsouzení. Poslední slova jsou také jednou z nejznámějších částí. Básník se sám ztotožňuje s postavami tím, že do básně vkládá své vlastní jméno. "Hynku! - Viléme! - Jarmilo!!!"
Mácha toto básní skládá obdiv přírodě, poukazuje na její krásu a barvitě ji líčí. Tragédie tří lidí se stala tragédií obecně lidskou. . I v dnešním světě spolu mnoho zamilovaných lidí nemůže být, ať už kvůli smrti nebo jiným problémům. Při smrti člověka se mnohdy stává, že se posléze zabije člověk, který ho miloval. Dílo také ukazuje poukazuje na zkaženou společnosti, jejíž obžalobu Mácha klade Vilémovými ústy. Právě ji obviňuje z Vilémovy smrti. Básník hloubá nad smyslem života pozemského i životem posmrtným, nad tím, co se stane po smrti. Máchovo vlastenectví je nejpatrnější v třetí části, kdy je Vilém popraven.
"Ach v zemi krásnou, zemi milovanou,
v kolébku svou i hrob svůj, matku svou,
v vlasť jedinou i v dědictví mu danou,
v šírou tu zemi, zemi jedinou…"
Melodická báseň v níž se jasně odráží básnické mistrovství. Autor používá barvité a působivé popisy přírody, hojné kontrasty ("na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal") a nejrůznější básnické prostředky. Nalezneme zde přirovnání ("co slzy lásky"), metafory a personifikace ("jezero zvučelo tajný bol"), oxymórony ("mrtvé milenky cit", "zbortěné harfy tón"), metonymie ("hrdliččin zval ku lásce hlas"), apostrofy (vězňův poslední pozdrav země) či gradace ("temná je noc, temnější mně nastává"). Báseň působí krásou básnického slova, rytmem a zvukovou stránkou veršů, hromaděním přídavných jmen, používáním sloves, které vyjadřují pohyb a dramatičnost. Autor navíc psal příliš nepoužívaným a obtížným jambickým veršem (začíná nepřízvučnou slabikou a končí přízvučnou).
Byl pozdní večer - první máj
| u - | u - | u - | u - |
*bohužel to nejde vložit přesně pod sebe, jak to mám v počítači :(
u = nepřízvučná slabika, - = přízvučná
u = nepřízvučná slabika, - = přízvučná
Ve své době zůstal Mácha nepochopen. Česká kritika s nadšením přijímala každé dílo jen proto, že bylo české. Přesto, když v dubnu roku 1836 vyšel Máchův Máj, zvedla se vlna odporu a rozhořčené kritiky. Teprve až Májovci jej pochopili, přijali a oslavovali. Od té doby se z něj stal básnický vzor pro mladé spisovatele a metské pokládán za největší dílo moderní české literatury.
Dle mého názoru je Máj velmi zdařené básnické dílo. Nejvíce mne zaujaly popisy nádherné přírody a první intermezzo, kde mu sama příroda spolu se sborem duchů připravuje pohřeb. Příběh mi nepřijde ani tak závažný, jako otázky, které se v celé básni řeší. Barvité popisy, různá přirovnání a básnické prostředky dodávají celému dílu osobitý styl. Snad jediné problémy mi dělaly některé pasáže, kde se buď vyskytovala již zastaralá slova nebo jsem si musela pár veršů přečíst několikrát po sobě, než jsem pochopila,co tím chtěl básník říci.
Pozn.: Tohle vážně nebete. Když jsem to četla, přišlo mi, že musel být při psaní zfetovaný nebo co. Některé pasáže jsem nepochopila, dokud jsem se někde nedočetla, jak to vlastně bylo. Bože, ještě že to bylo tak krátké! No nic, asi nechápu poezii... Píši to až tady neboť toto je finální verze, kterou budu odevzdávat.
Marinka
Povídka, jež je součástí knihy Obrazy ze života mého, pojednává o tragické lásce k umírající dívce. Neví se, zda se skutečně jedná o Máchův zážitek nebo jen o básnickou představu. Pravděpodobně směsuje skutečnost s básnickou fantazií. Možnost skutečného zážitku dokazuje jak to, že Mácha psal ich-formou, tak to, že byl do dívky jménem Marinka doopravdy zamilován.
Viditelná je podobnost hudebnímu dílu, zejména opeře (tak jako u Máje). Začíná ouverturou (veršovaná) a dále pokračuje prvním dějstvím, které je, tak jako druhé, psáno prózou s hudebními prvky. Následuje veršované intermezzo, druhé dějství a finále (opět ve verších). Příběh začíná jednoho květnového podvečera roku 1833 v Kanálské zahradě. Autor zde popisuje kolemjdoucí ruch, když tu si povšimne žebráka se slaměnou mošnou a houslemi. Chvíli jej pozoruje a všímá si chování lidí, kteří kolem něj procházejí. Lidé mu dávají peníze jen v případě, že hraje na housle. Básník se kolem něj zdráhá projít. Rád by mu dal nějaké peníze, ale žádné nemá. Když se kolem něj nakonec rozhodne projít, žebrák na něj zavolá jménem a předá mu dopis od své dcery Marinky. Té se velice libí jeho písně a přála by se s ním osobně setkat. Zve ho k sobě domů, neboť ona je již dlouho nemocná (souchotiny).
Viditelná je podobnost hudebnímu dílu, zejména opeře (tak jako u Máje). Začíná ouverturou (veršovaná) a dále pokračuje prvním dějstvím, které je, tak jako druhé, psáno prózou s hudebními prvky. Následuje veršované intermezzo, druhé dějství a finále (opět ve verších). Příběh začíná jednoho květnového podvečera roku 1833 v Kanálské zahradě. Autor zde popisuje kolemjdoucí ruch, když tu si povšimne žebráka se slaměnou mošnou a houslemi. Chvíli jej pozoruje a všímá si chování lidí, kteří kolem něj procházejí. Lidé mu dávají peníze jen v případě, že hraje na housle. Básník se kolem něj zdráhá projít. Rád by mu dal nějaké peníze, ale žádné nemá. Když se kolem něj nakonec rozhodne projít, žebrák na něj zavolá jménem a předá mu dopis od své dcery Marinky. Té se velice libí jeho písně a přála by se s ním osobně setkat. Zve ho k sobě domů, neboť ona je již dlouho nemocná (souchotiny).
Jako by druhého dne básník vstává a jde na návštěvu k Marince. O pár řádků později se však dozvídáme že je 10. srpna 1833! Básník jde na smluvenou adresu a setkává se s Marinkou. Ta se mu velmi líbí. Miluje hudbu a velmi ráda hraje na své piáno, které jí zůstalo z dob, kdy byl otec bohatý. Márinka hrála básníkovi na piáno a poté ho poprosila, aby ji ještě dnes přišel znovu navštívit. Básník přichází ve stejný den opět k Marince, chce se s ní rozloučit. Zítra brzy ráno odchází ke svému nemocnému příteli. Slibuje jí, že za ní ihned po návratu přijde. Poté se přenášíme do večera 6. září. Básník tuší Maričinu smrt a zastavuje se u hřbitova. Všimne si jejího otce, jak kráčí za rakví. . Básník myslí na to, že Marinka na něj čekala, čekala na poslední rozloučení.
Písně, jež Marinka zpívá a jimiž je proloženo celé druhé dějství jsou vesměs smutné s předtuchou smrti. Intermezzo mezi prvním a druhým dějstvím obsahuje teskné verše v nichž se jasně odráží náznak brzké tragédie. K hudebnímu dojmu přispívá rytmizovaná próza. V závěru prvního dějství jsou použity německé výrazy, kterými oslovují známí básníka a utahují si z něj kvůli jeho "milostnému" dopisu, v nichž si libuje soudobá "lepší" společnost. Místy hovorový, archaický jazyk. Děj se odehrává chronologicky a je vyprávěn ich-formou. Příběh se odehrává v Kanálské zahradě a poté ve čtvrti na Františku - prostředí pražské chudiny. Realisticky zachycuje bídu a chudobu, neboť v blízkosti prožil několik let svého dětství. V díle se jasně odráží kontrast chudobného prostředí a Kanálské zahrady. Máchova realističnost místy hraničí až s naturalismem. Máchovi šlo patrně o využití protikladu umění a všední až drastické skutečnosti, v níž skutečná krása umírá.
Postavy:
Marinka - popisována jako krásná dívka s dlouhými černými kadeřemi, bledým vyzáblým obličejem a tmavýma očima. Jemná nemocná dívka, která miluje hudbu a velmi ráda hraje na piáno.
Básník - nejspíše představuje samotného Máchu.
Marinčin otec - jeho popis se v díle několikrát opakuje. Žebrák, který však kdysi býval bohatý. Nyní si vydělává hrou na housle. Stal se z něj vdovec a protože chtěl, aby měla Marinka matku, vzal si jinou. Macecha však Marinku neměla ráda.
Můj názor: Marinka je velice krásná smutná povídka, která vede člověka k zamyšlení. Nejvíce se mi líbily sic smutné ale nádherné verše. Menší "problémy" mi místy dělala archaická slova.
Pozn.: Já vím, já vím! Vím, že Marinku jsem odflákla, ale tlačí mě čas. Mé hodnocení tohoto díla je tentokrát pravdivé. Marinka se mi vcelku líbila. Na Tolkiena si budete muset počkat - napíšu až všechny tři díly dohromady. Jinak jsem se právě začetla do jedné knížky do Kinga. Už jsem ji začala číst před tím, ale tak nějak jsem ji pak na čas odložila (ani nevím proč). Začíná to být zajímavé, ale nevím zda to dočtu, protože jsou tam popisované dost hnusné věci.













Četla jsem Máj a moc se mi líbil. :)) Přečetla jsem ho asi za dvě hodiny, když jsem z něj měla druhý den psát písemku ve škole a rozhodně toho času nelituju. :))) Byla jsem asi jediná ze třídy, která to opravdu četla a nevykašlala se na to. No jo, to jsem já. Jakmile se mi dostane knížka do ruky.. má smůlu, je přečtená!!