Ian McEwan (1948 Aldershot, Anglie) se narodil v rodině důstojníka. V mládí vystřídal i takové profese jako metař či sociální kurátor. Studoval anglickou literaturu na univerzitě v Norwichi, kde ho k vlastním prozaickým začátkům přivedl spisovatel a literární kritik Malcolm Bradbury. Publikovat začal roku 1975 - je utorem desíti románů (poslední z nich Na Chesilské pláži (On Chesil Beach) vyšel pře nedávnem v roce 2007), dvou sbírek povídek a několika scénářů. Ian McEwan je považován za jednoho z nejvýznamějších britských prozaiků současnoti. Tři jeho díla byla rovněz zfilmována. Žije v Londýně.
Pro svá raná díla, která šokovala svou jazykovou strholostí, tematickou bizarností i pochmurnou atmosférou - všechny navazovaly temnou předtuchu smrti, násilí, je ve francii přezdíván Ian Macabre (děsívý, makabrózní, hrůzný Ian), v češtině často označován jako "básník perverze". Většina jeho prací již v češtině: BETONOVÁ ZAHRADA (1993), ČERNÍ PSI, CIZINCI VE MĚSTĚ (1996), NEVINNÝ, PSYCHOPOLIS A JINÉ POVÍDKY (1997), SNÍLEK (1998), AMSTERODAM (1999; za toto dílo získal autor roku 1998 prestižní Booker Prize), NEZNIČITELNÁ LÁSKA (200).
(wikipedie; zadní obal knihy)
Celková charakteristika
Pokání je v pořadí osmým McEwanovým románem. Dovádí zde k dokonalosti myšlenku, zda je to jen svědomí, co nutí člověka neustále znovu a znovu zpytovat duši, anebo existuje cosi mnohem hlubšího, kam obyčejný smrtelník nedosáhne, ale o čem jen tuší, že číhá vyrazit každým okamžikem do útoku? Zároveň se tu nenápadně, avšak s rafinovaností mistra svého oboru, jako zdánlivě vedlejší téma se knihou prolíná motiv psaní, jako by autor cítil stále naláhavější nutkání popsat a zdůvodnit především sám sebe a svoji touhu propojit život skutečný s životem postav. Pokání je bez nadsázky prozatím nejlepším McEwanovým opusem. Překvapivě mnohovrstevnatá a brilantně napsaná kniha se silným milostným příběhem vypráví o ztrátě nevinnosti, je vyznáním o síle příběhu a mimo jiné i meditací nad mocí vypravěče, který jediný může přičarovat šťastný konec a odrazit nevhodné otázky. A že z románu neplyne žádné morální naučení, to je jenom dobře: román koneckonců nemá suplovat kazatelnu.
Děj, kompozice, jazyk a styl
Třináctiletá Briony Tallisová žije jako by ve svém vlastním světě, představách, které ji mají dovést ke konkrétnímu, jasně vytyčenému cíly. Stát se slavnou spisovatelkou - to je její cíl. Je parné léto a k Tallisovým mají do jejich venkovského rodinného sídla přijet bratranci a sestřenice. Den poté se tu má také ukázat Tallisovic nejstarší syn, Leon, společně s jedním ze svých drahocených přátel, Paulem Mashallem. A jelikož Briony svého staršího bratra bezmezně miluje, rozhodne se, že mu napíše hru. Nic však nevychází podle plánu. Už na začátku se vše začíná hroutit, když jí dvojčata oznámí, že ve hře hrát nechtějí. K tomu se ještě připíše povaha její o několik let starší sestřenice Loly, která jí navíc vyfoukne hlavní roli, neschopnost dvojčas vžít se do rolí a v neposlední řadě také to, že si Briony začně uvědomovat jak je její hra směšná a přihlouplá.
Briony se skryta v bezpečí druhého patra stává svědkem scény u fontány, v níž vidí svou sestru Cecilii se synem jejich uklizečky Robbiem, jak se přetahují o starobylou vázu, načež se Cecilia svlékne do spodního prádla, skočí do fontány, ponoří se, znovu vyleze, rychle se oblékne a odejde. Robbie, zanechaný o samotě, po chvíly odchází a na zemi zůstává jen mokrý flek, který po Cecilii zbyl a nad nímž Briony nějakou dobu polemizuje. Ostatně jako nad celým výjevem. Díky její nevyzrálosti, dětskému pohledu na svět a neustálému fantazírování dochází k naprosto odlišným závěrům, než jak se věci odehrávají ve skutečnosti. Korunu tomu všemu nasadí dopis od Robbieho adresovaný Cecilii, jež si Briony ze zvědavosti přečte, a konečně další, mnohem děsivější scéna v knihovně, kde Robbie její sestru napadl. Briony se cítí povinná ochránit svou starší sestru za každou cenu a když ještě toho večera dojde k oné hrozné události, dopustí se své nejhorší chyby v životě a nechtěně, s tím nejlepším umyslem, dožene osudy svých blízkých k hrůzné tragédii, za kterou by měla činit po zbytek života pokání.
Pozn.: Nejspíše se tu ještě o některých okamžicích z děje zmíním, ale nejspíše ne moc. Nechci prozrazovat co se stane, aby jste z té knížky taky něco měli. Když prozradím pointu, připravím budoucího čtenáře o to nejlepší. Snad ještě můžu poznamenat, že koncové rozuzlení je všechno, jen ne takové, jak jsem čekala. Ano, některé věci jsem čekala a odhadovala již během čtení, ale i přesto mne závěr naprosto odrovnal.
Celá kniha je rozdělena do čtyř částí (samozřejmě, když nepočítám takové ty věci jako úvodní věnování, poděkování a doslov :-P). Každá část, mapuje jisté období a má jisté zaměření. Poslední, čtvrtá, část je jako by vytžená z kontextu předchozího vyprávění - jistě, ždyť mapuje Londýn v roce 1999.
První část na zavádí právě do období, kdy je Briony třináct a právě dopsala svou hru. Jsme tedy na začátku příběhu, kde se seznamuje s jednotlivými postavami a autor ná postupně připravuje na hrůzu, která se má odehrát. I když prvních 80 stran nenasvědčuje ničemu neobvyklému, co by se snad toho dne mohlo stát. Stačí však jen rychlý sled drobných neštěší a tragédie je na světě. V této části knihy se tedy především seznamujeme s postavami. Je až překvapují, jak jsou popisovány všechny jejich pohnuty a pocity. Po psychologické stránce se jim nedá nic vytknout - autor je v tomto ohledu opravdový mistr. Někoho právě proto možná sklame jejich vizuální popis, který je ve srovnání s tím psychologickým naprosto zanedbaný.
Pozn.: Četla jsem si recenze, v nichž na to někteří nepřímo nadávali, nebo jim to vadilo, ale já jsem s tím byla spokojená. Jelikož jsem neviděla film (pouze ukázku) neměla jsem moc s čím srovnávat, avšak musím podotknout, že Cecilii jsem si doopravdy jako Kairu Knightly představovala. V Brioniné podobě se však podle mě ve filmu naprosto sekli. Vždyť v samotné knize je popisováno, jak má Briony černé vlasy a přitom se ve filmu jedná o blondýnku. Přiznávám se sama k tomu, že vzhledově jsem si Briony představovala jako sebe samu, když jsem byla malá. Ne povahou, ale vzhledem. Modrooká, dlouhovlasá bruneta až téměř černovláska. Režisérovi se jako blondýnka asi hodila víc.
14 samostatných "kapitol", které první část tvoří, jsou také podstatnou částí celé knihy. Každá "kapitola" je vyprávěna z pohledu jiné osoby, vypráví jako by jiný příběh, i když mnohdy ten samý. Je až překvapující, jak autor dokázal jednu scénu převyprávět z různých úhlů pohledu, které se tak lišily.
Pozn.: A právě tohle se mi horzně líbilo. Jak si každý z dané věci vzal něco jiného. Například ta scéna u fontány. Brionina fantazie pracovala na plné obrátky a vymýšlela jednu šílenější verzi za druhou, při tom však ani jedna z nich nebyla nepravděpodobná. Cecilia byla naprosto zmatená a chtěla ukázat, že se o sebe umí postarat sama. Taková ta na oko předstíraná svrchovatost, za níž se skrývají ty pravé pocity. A v neposlední řadě z Robbieho pohledu, který při pozdějším přemýtáním o tom, co se tam stalo dospěl k závěru, že vlastně Cecilii dlouhou dobu miluje...
Je celkem překvapující, jak autor dokázal děj, odehrávající se v nějakých čtyřiadvaceti hodinách, naskládat na neuvěřitelých 161 stránek. Dílem k tomu nejspíše přispělo i popisování dřívějších a nynějších vztahů postav, jisté okamžiky z jejich minulosti, jejich úvahy a také mnohdy barvité a chvílemi až překvapivě popisované prostředí, v němž se daná osoba nachází.
Druhá část se odehrává čtyři roky po té události. Čtyři roky po tom příšerném omylu. Zavádí nás za Robbiem Turnerem, který musel narukovat neboť Němci se již blíží. Zjišťujeme, že byl na ústupu odtžen od své jednotky a společně se dvěma společníky, jež na svých cestách potkal, se snaží dostat do přístavu Dunkerque, odkud se mají dostat zpět domů do Anglie. Je zde věrohodně zachycena jak válka, tak útrapy jednotlivých vojáků.
Pozn.: Mě samotné však přišlo, že celá válka je popisová tak nějak povrchně. Autor zde nezachcázel do nijakých přílišných detailů a spíše se zabýval tím, jak na to pohlíží Robbie, co si při tom vybavuje na co myslí. Nechci tím však říct, že by byla popisována špatně. Situace zde byla jasně pochopitelná. Možná to bylo zapříčiněno tím, že jsem četla některé názory a v jednom z nich se srovnával film s knihou. Bylo zde mínění, že oproti tomu jak ve filmu válka působila barvitě v knize byla popisována chladně a s jakýmsi odstupem. Nejspíš to bude tím, že jsem s tímto názorem souhasila.
Celý tento úsek je vyprávěn z Robbieho pohledu a je protkán i spoustou jeho vzpomínek či úvah. Z nich se například dozvídáme, co se s ním po oné události stalo a jaké to na něj mělo důsledky. Jak se díky tomu dostal do armády. Také se ukazuje, že neustále udžuje styky s Cecílií, kerou i nadále miluje a věří, že budou mít společnou budoucnost. To právě její dopisy, její slova jej drží při životě a nutí jej přežít. Společně s ním odhalujeme, jak se Ceciliiny osudy odvíjeli dál, jak se kvůli Robbiemu zřekla rodiny a odešla do Londýna pracovat jako zdravotní sestra. Robbie také v jedné části přemýšlí nad tím, co vedlo Briony k tomu hroznému činu. Dochází, sice ke špatnému, ale také možnému závěru, jelikož mu ona sama jednou řekla, že je do něj zamilované. To, že je jeho mínění špatné víme nejen ze začátku celého vyprávění, ale také se to ještě stvzuje, myslím, v třetí části, kdy si sama Briony na tuto událost vzpomíná, ale jen tak okrajově a sama uznává, že ji její dívčí zamilovanost do dalšího dne přešla.
V této části nás také Autor nechává umě čekat na to, zde se tedy na konec Cecilia a Robbie setkají. Možná by nebylo od věci poznamenat, že si tím dokonce i na konci druhé části, nemůžeme být jisti.
Pozn.: Ještě jsem se zapoměla zmínit o tom, jak mnou některé chvilky v této části otřásly. Díky tomu, že i já mám docela barvitou představivost se mi z popisu samotné dětské nohy na stromě udělalo poněkud nevolo, jako později, v další části, z mnohých jiných výjevů (popisování toho, jak jakémusik vojáku chybí půlka obličeje, či hlavy jde jasně vidět šedou kůru mozkovou...).
Třetí část nás posová časem zase o něco dál a za někým jiným. Přímo za hlavním viníkem Briony Tallisovou, která, díky tomu aby částečně odčinila svůj hřích, odešla na stejnou zdravotnickou školu, kde se před tím učila i její sestra. Zahodila tak zdárnou budoucnost na Cambridži a tím pádem i svou spisovatelskou budoucnost. Nesjpíše věřila, že tím, že se vzdá nějakého svého snu, dosáhne částečného očištění (pravdou však je, že se na konci ke psaní opět vrací a stává se z ní proslulá spisovaleka). Zde je popisováno jak prostředí nemocnice, každodenní rutina, ale taká jakási špatná předzvěst v tom, že se celá nemocnice připravuje na příjezd raněných z války. I zde se setkáváme s úvahamy hlavního protagonisty této části, tedy Briony, a ukazuje se, jak své chyby lituje a jak si uvědomuje, že její dětinské úvahy byly šaptné avšak teď ví, jak to bylo. Pokouší se svou chybu odčinit a to nejen tím, že pracuje v nemocnici a pomáhá raněným, ale také tím, že napíše Cecilíi a slibuje, že se pokusí říct pravdu. Změní svou výpověď a pokusí se očistit nejen sebe ale také Robbieho.
Na konci této části jsme svědkem rozhovoru mezi Robbiem, Cecilií a Briony, která se odhodlala přijít a oznámit jim svou lítost a neustále výčitky. Posléze je obeznámena s úkony, které pro své očištění musí udělat - jako zajít za rodiči, za právníkem atd. Poslední scéna, kdy dva milenci pozorují, jak se od nich viník jejich neštěstí vzdaluje, je poněkud fádní a zavádějící ať už jen proto, že si můžeme všinout iniciláů BT na samotném konci příběhu.
Londýn 1999, nebo-li čtvrá část, je, jak jsem již znímila, poněkud vytžená z kontextu. Je vyprávěna z pohedu Briony, ale poněkud jinak než zbytek celé knihy. Zde se totiž setkáváme s ich-formou namísto tipické třetí osoby. Briony je zde 70, právě dokončila svou poslední knihu a její doktor jí sdělil, že trpí vaskulární demencí. Právě odjíždí do domu jejích rodičů, z něhož je nyní hotel, aby tam oslavila své narozeniny. Teprve zde se nacházíme konečné rozuzlení celého příběhu. Samotné vyvrcholení tragédie. A to se také dost odráží na konečných osudech postav. Zde přichází šok v podobě odhalení. Šok, který snad nikdo nečekal. Závěr, který vás donutí přemýšlet nad vším, co jste doposud přečetli. Už jen samotné zjištění toho, že Briony svého očištění nedosáhla něco napovídá...
Kniha je psána retrospektivně a musím uznat, že jsem se ze začátku v některých pasážích strácela. Jakmile jsem si však zvykla na autorův styl a dokázala rozlišovat mezi tím, co je pravdou a co fantazií, mezi tím co se děje teď a co se už dávno odehrálo, nechala jsem se jen dál strhnout příběhem a musela jsem číst dál, dokud jsem nedospěla ke konci. (Nutno poznamenat, že jsem knihu přečetla za rekordní 2 dny.)
Postavy
Hlavní postavou celého románu je beze sporu Briony. Kolem ní se v podstatě celý příběh točí. Nebo spíše, abych byla přesnější, kolem trágédie, kteoru způsobila. Právě ona je nejpropracovanější postavou v celé knize jíž je také věnováno nejvíce prostoru (i když z počátku mi to tak nepřišlo). Její psychologický vývoj je nejpatrnější a to, jak se z dívky stane žena, její dospívání a následné pochopení své chyby, je snad nejlépe popsáno. Nutno však podotknout, že Briony není vyloženě ta špatná a zlá. Vžďyť chtěla jen chránit svou sestru. Dílem za to mohl její útlý věk, vstup do života dospělých, kterému nerozumí, a také její časté fantazírování. Nechci ji tím nijak obhajovat, ale především podotknout, že se dokážu přiklonit jak na stranu viníka, tak i oběti.
Velká část příběhu, celá jedna část, se odehrává okolo Robbieho Turnera. Robbie je vysoce inteligentí mladík a v žádném případě nemá špatné úmysly. Právě se rozhodl, že se z něj stane doktor a plně se připravuje na studium medicíny. V jeho plánech jej zcela podrporuje pan Tallis, Brionin otec, a přišpívá mu na studia. Je bezhlavě zamilovaný do Cecílie a scéna do bazénu, kde ji uvidí téměř nahou, jej natolik rozvášní, že se jí odváží ze svých citů vyznat. Válka a léta ve vězení jej poněkud zucelí, ale jeho hlavním talismanem je právě Cecília. K Briony cítí zášť a nenávist a nevěří, že by svůj hřích mohla nějak odčinit.
Oproti tomu Cecílie, i když studovala na stejné škole jako Robbie, žádných převratných výsledků nedosáhla. Tedy co se vzdělání týče. Po studiích se vrátila domů, protože cítila, že by měla rodině nějak vynahradit svou nepřítomnost. Její studijská léta ji však poměrně změnila. Možná právě proto, že byla pod vlivem svých emanciopovaných spolubydlících z Nového Zélandu. Jelikož neví, co s životem dál, zůstává u rodičů a nudí se. Je sama překvapená, jak je před Robbiem, kamarádem z dětství, nervózní a roztržitá. Může za to láska, jak jinak. Po oné noci nad celou rodinou zahořkne a uteče od ní. Spřetrhá všechny styky a nesdělí jim ani svou adresu, na kterou se odstěhuje.
Emili Tallisová je zde popisovaná jako milující matka a manželka, které ze všeho nejvíc záleží na svých dětech. Bohužel ji v mnoha věcech brání její nemoc, migréna, která ji nutí, aby byla často připoutána na lůžko ve své ztemnělé ložnici a zažívala nepředstavitelná muka. Ovšem se u ní vyvinul jistý šestý smysl, díky němuž dokáže přesně odhadnout, co se kde v domě děje. Může tak mít alespoň zdánlivou kontrolu nad domácností. Svého manžela má ráda a klidně na něj čeká, i když ví, že má nejpravděpodobněji milenku a vysedává dlouho do noci v práci. Robbieho nemá ráda již dlouho a díky obvinění, které proti němu bylo vzneseno, jej začne přímo nenávidět.
Lola, Brionina sestřenice, je dívka přesně na přelomu dětství a dospělosti. Snaží se chovat dospěle, Briony neustále ukazuje, že ona tu má navrch. Všechno dělá s takovým podivným odstupem, klidně, smířeně, bez emocí. Rozvod rodičů nijak zvlášť neprožívá. To právě ona se stane objektem té hrůzné věci - znásilnění. Právě v okamžiku, kdy se jí Briony snaží pomoci a obviní Robbieoho, se ukazuje Lolina pravá tvář. Ona byla přece jen obětí. Viníka neviděla, ale Briony ano. Je přece tak pohodlné to všechno nechat na mladší sestřenici, která za své činy bude později odsuzována a nenáviděna. Ne Lola, ale Briony.
V ději se poté ještě objevují další postavy jako vždy bezstarostný a klidný bratr Leon, jeho dobrý přítel milionář Paul Marshall, dvojčata Pierrot a Jackson, desátníci Macce a Nettle a mnoho dalších. Ty už však nejsou tak rozvinuty a jejich osudy se dále zabýváme jen povrchně, nebo se o nich dozvídáme až v samotném závěru.
Můj názor na dílo
Kniha se mi líbila již od prvních přečtených stran. Vlastně jsem ji otevřela v dlouhé chvíli ve vlaku. Co jiné jsem tam taky měla dělat, když je moje "empétrojka" rozbitá? Dílo mě vážně mile překvapilo, protože jsem ze začátku vůbec netušila do čeho jdu. Právě to, jak jsou postavy psychologicky propracované, jak autor klade jako by neúmyslně různé otázky k zamšlení, také ten motiv psaní, jak má autor plně v moci zdárný či nezdárný konec příběhu, jak si může klidně upravit různé události ku potřebám svým a zcela vymyslet nové zápletky, se mi nesmírně líbilo. Ale především ty různé pohledy, jak už jsem psala. Oproti Oliverovi Twistoví již teď vím, že po této knize určitě po několika letech sáhnu znovu a ráda si ji přečtu. A možná se i dokonce podívám na film... což je přímo v rozporu s tím, co sama prohlašuji. Nemám totiž ráda knihi předělané na plátno. V knize si totiž každého vymyslíte podle sebe. Nejen postavy, ale i domy, prostředí atd. Ve filmu je to bohužel dané. Tam nevidíte svou představu, ale přestavu někoho jiného - režíséra.
Celkové hodnocení
95% za občasné nudnější pasáže a některá složitá souvětí. Jinak ještě malé upozornění, že se nejedná o žádný románek pro 13ti leté puberťačky, ale o dílo pro poněkud náročnější čtenáře. Tím nechci říct, že si ji nemohou přečíst, ale nesjpíš by byly ochuzeny o ten podtext tohoto díla. Nemusely by pochopit, že zde nejde zcela o příběh, ale o něco víc. O něco úplně jiného a mnohem závažnějšího.













Awia
ala jsi mi nápad;)Je pravda,že bych na tom blogu,na kterém se mi polovina věci nelíbí,mohla najít něco dobrého...Jo,to by šlo,protože každý blog by měl v sobě mít něco dobrého,no uvidíme u příštího blogu;)
Neboj se,já bych Ti ani nikomu jinému nenadávala.řekla jsi přeci jen svůj názor,a já se tvého nápadu chytla,takže mě tvůj názor ehm,jak to napsat? prostě mi pomohl=)