Březen 2009

Karel Hynek Mácha - Máj, Marinka

29. března 2009 v 15:25 | katHys |  Nlezeno, polapeno, přečteno
Rozhodla jsem se, že dám obě díla do jednoho článku. Sice k sobě nijak nepatří (krom toho, že je napsal stejný autor), ale i tak. Možná za to může to, že díla nejsou dlouhá a já je měla obě v jedné knížce. ^^

Ian McEwan - Pokání

7. března 2009 v 20:04 | katHys |  Nlezeno, polapeno, přečteno
Ian McEwan (1948 Aldershot, Anglie) se narodil v rodině důstojníka. V mládí vystřídal i takové profese jako metař či sociální kurátor. Studoval anglickou literaturu na univerzitě v Norwichi, kde ho k vlastním prozaickým začátkům přivedl spisovatel a literární kritik Malcolm Bradbury. Publikovat začal roku 1975 - je utorem desíti románů (poslední z nich Na Chesilské pláži (On Chesil Beach) vyšel pře nedávnem v roce 2007), dvou sbírek povídek a několika scénářů. Ian McEwan je považován za jednoho z nejvýznamějších britských prozaiků současnoti. Tři jeho díla byla rovněz zfilmována. Žije v Londýně.
Pro svá raná díla, která šokovala svou jazykovou strholostí, tematickou bizarností i pochmurnou atmosférou - všechny navazovaly temnou předtuchu smrti, násilí, je ve francii přezdíván Ian Macabre (děsívý, makabrózní, hrůzný Ian), v češtině často označován jako "básník perverze". Většina jeho prací již v češtině: BETONOVÁ ZAHRADA (1993), ČERNÍ PSI, CIZINCI VE MĚSTĚ (1996), NEVINNÝ, PSYCHOPOLIS A JINÉ POVÍDKY (1997), SNÍLEK (1998), AMSTERODAM (1999; za toto dílo získal autor roku 1998 prestižní Booker Prize), NEZNIČITELNÁ LÁSKA (200).
(wikipedie; zadní obal knihy)

Celková charakteristika
Pokání je v pořadí osmým McEwanovým románem. Dovádí zde k dokonalosti myšlenku, zda je to jen svědomí, co nutí člověka neustále znovu a znovu zpytovat duši, anebo existuje cosi mnohem hlubšího, kam obyčejný smrtelník nedosáhne, ale o čem jen tuší, že číhá vyrazit každým okamžikem do útoku? Zároveň se tu nenápadně, avšak s rafinovaností mistra svého oboru, jako zdánlivě vedlejší téma se knihou prolíná motiv psaní, jako by autor cítil stále naláhavější nutkání popsat a zdůvodnit především sám sebe a svoji touhu propojit život skutečný s životem postav. Pokání je bez nadsázky prozatím nejlepším McEwanovým opusem. Překvapivě mnohovrstevnatá a brilantně napsaná kniha se silným milostným příběhem vypráví o ztrátě nevinnosti, je vyznáním o síle příběhu a mimo jiné i meditací nad mocí vypravěče, který jediný může přičarovat šťastný konec a odrazit nevhodné otázky. A že z románu neplyne žádné morální naučení, to je jenom dobře: román koneckonců nemá suplovat kazatelnu.

Děj, kompozice, jazyk a styl
Třináctiletá Briony Tallisová žije jako by ve svém vlastním světě, představách, které ji mají dovést ke konkrétnímu, jasně vytyčenému cíly. Stát se slavnou spisovatelkou - to je její cíl. Je parné léto a k Tallisovým mají do jejich venkovského rodinného sídla přijet bratranci a sestřenice. Den poté se tu má také ukázat Tallisovic nejstarší syn, Leon, společně s jedním ze svých drahocených přátel, Paulem Mashallem. A jelikož Briony svého staršího bratra bezmezně miluje, rozhodne se, že mu napíše hru. Nic však nevychází podle plánu. Už na začátku se vše začíná hroutit, když jí dvojčata oznámí, že ve hře hrát nechtějí. K tomu se ještě připíše povaha její o několik let starší sestřenice Loly, která jí navíc vyfoukne hlavní roli, neschopnost dvojčas vžít se do rolí a v neposlední řadě také to, že si Briony začně uvědomovat jak je její hra směšná a přihlouplá.
Briony se skryta v bezpečí druhého patra stává svědkem scény u fontány, v níž vidí svou sestru Cecilii se synem jejich uklizečky Robbiem, jak se přetahují o starobylou vázu, načež se Cecilia svlékne do spodního prádla, skočí do fontány, ponoří se, znovu vyleze, rychle se oblékne a odejde. Robbie, zanechaný o samotě, po chvíly odchází a na zemi zůstává jen mokrý flek, který po Cecilii zbyl a nad nímž Briony nějakou dobu polemizuje. Ostatně jako nad celým výjevem. Díky její nevyzrálosti, dětskému pohledu na svět a neustálému fantazírování dochází k naprosto odlišným závěrům, než jak se věci odehrávají ve skutečnosti. Korunu tomu všemu nasadí dopis od Robbieho adresovaný Cecilii, jež si Briony ze zvědavosti přečte, a konečně další, mnohem děsivější scéna v knihovně, kde Robbie její sestru napadl. Briony se cítí povinná ochránit svou starší sestru za každou cenu a když ještě toho večera dojde k oné hrozné události, dopustí se své nejhorší chyby v životě a nechtěně, s tím nejlepším umyslem, dožene osudy svých blízkých k hrůzné tragédii, za kterou by měla činit po zbytek života pokání.
Pozn.: Nejspíše se tu ještě o některých okamžicích z děje zmíním, ale nejspíše ne moc. Nechci prozrazovat co se stane, aby jste z té knížky taky něco měli. Když prozradím pointu, připravím budoucího čtenáře o to nejlepší. Snad ještě můžu poznamenat, že koncové rozuzlení je všechno, jen ne takové, jak jsem čekala. Ano, některé věci jsem čekala a odhadovala již během čtení, ale i přesto mne závěr naprosto odrovnal.

Charles Dickens - Oliver Twist

3. března 2009 v 21:03 | katHys |  Nlezeno, polapeno, přečteno
Alespoň nějaká zmíňka o autorovi
Charles Dickens (1812-1870) je jedním z nejvíznamějších představitelů viktoriánského románu a také jeden z největších realistických autorů první poloviny 19. století. V mnohých svých knihách uplatnil zkušenosti ze svého dětství a jeho celoživotním tématem se tak stal tragický osud chudých dětí. Jeho romány mají promyšlenou stavbu a Dickens se v nich nevyhýbal ani policejním a kriminálním námětům. Byl mistrem dějových zápletek, výstižných osobních charakteristik a usiloval i o citovou působivost. Proslavil se především díky svým dílům KRONIKA PICKWICKOVA KLUBU (1836), OLIVER TWIST (1837-1839) nebo DAVID COPPERFIELD (1849). (wikipedie)

Já tu budu psát o Oliverovi, takže by se slušelo a patřilo ještě něco málo o tom, proč tento román napsal. Nejspíše se jedná o odezvu z jeho vlastního dětství, kdy byl v pouhých deseti letech nucen pracovat v továrně na leštidla na boty. Jelikož byl jeho otec ve vězení pro dlužníky, jeho rodina velmi strádala. Sám si tedy dost prožil a v knize se snaží zachytit Londýn z té druhé stránky. Pouští se do těch nejšpinavějších uliček a popisuje prostředí naprosté býdy. Hlavním popudem však byly negativní důsledky novelizace chudinského zákona (1834), která zrušila starý systém starobinců, založených na jednotlivých farnostech, v nichž byli chovanci, jakkoli degradovaní sociálně, přece jen součástí společenství, a nahradila jej novým, centralisticky organizovaným, který se v určitých rysech podobal vězení.
Tak úvodní keci jsou za námi a můžeme se vrhnout přímo na dílo. Jená se o jeden z prvních sociálních románů, jež se stylově řadí k realismu. Autor zde jasně kritizuje tehdejší poměry, obvzláště ty v chudších vrstvách. Často je zde kladen kontrast; např. mezi dějem ve dne a v noci, mezi postavami, jednotlivými prostředími. Zatímco lidé, kteří neživoří špatně, jsou milí a laskaví, ti, jež žijí na ulici jsou vyzobrazeni jako zlí a podfukařští.

Kniha je společně s předmluvou rozdělena na 53 kapitol, přičemž v záhlaví každé kapitoly najdeme stručné nastínění děje. Text v záhlaví je povětšinou chytře napsaný a z děje toho příliš neprozrazuje. Kapitoly zároveň nejsou nijak dlouhé takže se to dobře čte a děj "rychleji ubíhá". Román je napsán v 3. osobě minulého času, přiřemž vyprávění se zaměřuje spíše na děj a mezilidské vztahy. Příběh je celkově napínavý a plný zvratů, keré by čtenář neočekával.
Pozn.: Čím dále jsem v knížce byla, tím více jsem chtěla odhalit Oliverovu minulost. Bylo tam tolik záhad a neustále se objevovaly nové a nové, že mi to prostě nedávalo spát a musela jsem na to co nejrychleji přijít (a to se mi často nestává). Zvraty v ději bývaly dost neočekávané a například Nancyina vražda se mnou naprosto otřásla. Taky mě dost dostal způsob, jakým ji autor popisoval. Takhle realistickou představu už jsem vážně dlouho neměla. A nebyla pěkná! Pravdou je, že za 1. že by ji Bill vážně zabil jsem naprosto neočekávala a za 2. naprosto to se mnou otřáslo.
Co mi trošku vadilo a podle mne místy kazilo děj, byly zdlouhavé popisy, jak vzhledu jednotlivých postav (i když to zas tak hrozné nebylo), ale především prostředí, v němž se člověk právě nacházel. Někdy i na půl stránky a většinou dost nudný. Na druhou stranu asi jedné chvíle, kdy jsem se u knihy nudila. Kromě několika kapitol ke konci je dodržovaná časová posloupnost. Na začátku je sled hlavních události v časovém rozmezí 8-9 let, mezi nimiž se z děje, tedy kromě porodu, nedozvídáme. Pouze je nám oznámeno, kde Oliver žil, jak s ním zacházali apod. Taky by bylo ještě dobré zmínit, že autor do díla nijak nezasahuje.

Autor zavádí čtenáře mezi příslušníky londýnského podsvětí, kde se hlavní hrdina Oliver Twist ocitá zcela náhodně bez vlastního přičinění. Dickens chtěl nejspíše konstatovat, že dítě žijící tehdy na ulici ani nemělo jinou možnost - buďto se přidalo k nějaké zločinecké partě nebo zemřelo v bídě a hladu. Inspiroval se i vlastními zážitky z dětství. Život a poměry v tehdejší společnosti jsou zde vykresleny zcela realisticky.

Menší ochutnávka děje
Román začíná Oliverovým porodem, při němž mu zemře matka a on je nucen vyrůstat v chudobinci, kde je nucen snášet bezpráví, ústrky, krutost a hlad.
Pozn.: V této části vyprávění se mi velice líbí to, jak autor používal ironii až jsem nevěděla, zda se jeho prohlášení o situaci mám smát nebo u ní brečet. Například, když popisuje horzné podmínky života v chudobinci, jak tam lidé trpí nedostatkem jídla a péče, a ještě k tomu připíše jak jsou přece ti pánové nahoře hodní, když jim dají místo na spaní a mají o ně péči. Co víc by si mohli přát? Nakonec jim vypraví hezký pohřeb, hrobař má alespoň dost práce a pánům nahoře zůstane víc peněž do kapsy. Kdo to však nečetl asi těžko pochopí.
Díky vážnému prohřešku (požádal o víc jídla) je Oliver dán do izolace a hledá se člověk, který by ho vzal do učení (co kdyby takovým myšlením náhodou nakazil ostatní?). Nakonec se ho ujímá hrobař, ale ani zde se Oliverovi o moc lepší péče nedostává. Ve srovnání se sirotčincem to asi vyjde nastejno. Nakonec se mu však podaří utéct a rozhodne se, že odejde do Londýna o němž slyšel, že tam nikdo hlady netrpí a je to doslova ráj na zemi. V nejhoří nouzi se seznamuje s jedním mladým pánem, který mu slíbí, že jej nejen dostane do Londýna ale také ví, kde se může zadarmo vyspat a najíst. Není jím nikdo jiný než Ferina Lišak (John Dawkins), který Olivera nevědomky odvádí přímo do srdce zločinecké bandy a k jejímu bosovi Židovi Faginovi. Oliver nejprve nic netuší a s klidem se od Žida učí zlodějskému řemeslu (přijde mu to toiž jako hra) a do dne, kdy je poprvé poslán do ulic, nic netuší. Když však zjistí, v jaké společnosti se ocitá, pokusí se utéct. To se mu však nepovede, protože se z něj stane podezřelý z krádeže, je zatknut a postaven před soud. Zachraňuje ho ušlechtilý pan Brownlow, který mu poskytne střechu nad hlavou a ujímá se ho. Nic však netrvá věčně a Faginova banda již po Oliverovi pátrá. Co kdyby policii prozradil jejich malé tajemství...?

Jak to celé dopadne si musíte přečíst sami. Snad jediné, co ještě prozradím je dobrý konec, který jasně ukazuje na autrorů optimismu a víru ve zlepšení člověka do budoucnosti. Hlavní důraz je kalden na lidské hodnoty, čistotu srdce, ryzost a nezáludnost citů.
Pozn.: Hlavní hrdina, Oliver, mi v tomto příjde přeobrazem jakéhosi ideálního člověka. Ano, dostal se sice do špatné společnosti, ale nikoli vlastním přičiněním a pocelou dobu zůstává vždy čestným a spravedlivým.
Jelikož se v podstatě celý příběh točí kolem boje dobra a zla, setkáváme se tu s mnohými protikladnými postavami, které spolu tvoří až kontrast. "Ti zlí", jsou většinou špinaví, neupravení, častokrát i ohyzdně vypadají, bývají lišáčtí. Rozdílů si lze také všimnout v tom, jak jednotlivé postavy mluví. Zločinci používají svůj slang a také často nespisovné výrazy, kdežto "klaďáci" mluví převážně spisovně (jako například Oliver).

Postavy, aneb Okolo koho se to celé otáčí
Hlavním hrdinou je sirotek Oliver Twist, jež vyrůstá v sirotčinci. Již odmala je terorizován a je s ním špatně zacházeno. I přes to není k okolí zahořklý a je to v podstatě milý chlapec. Je hrozně hodný a čestný. Zdá se, jako by všechno špatné, co se mu v životě stalo, byl jen sled nešťastných náhod. Nebo spíše, že je náhodami řízen celý jeho osud. Oliver je celkem naivní a nedokáže rozpoznat lidi. Když mu někdo nabídne chléb a jídlo, s vděčností příjímá a nepřemýšlí nad tím, co za to bude jeho chlebodárce chtít na oplátku. Díky jeho velké vůli k životu se mu daří přežít i ty nejotřesnější rány osudu.
Další důležitou postavou, nebo alepoň postavou o níž se dost mluví je obecní serbus pan Bumble. Vede obecní chudobinec a to on může za hrozné podmínky, v nichž chovanci žijí. Njraději by nechal všechny své chovance zemřít. Jedná se o tipického pokryteckého úředníka, plného přetvářek. Nejvíce mu záleží jen na něm samotném a jeho naduté kapse. Ostatním lidem by nejraději škodil (jak později značně uškodí i Oliverovi).
Pozn.: Zkrátka typický představitel dnešního úředníka.
Do protikladu k panu Bubmblovi by se dal jasně postavi pan Brownlow, jež se jako první ujímá Olivera a bere si ho do péče. Důvěřuje svým instinktům a nenechá se ovlivňovat názory ostatních. Olivera má rád a naprosto mu důvěřuje.
Z loupežnické bandy vyčnívají John Dawkins (Ferina Lišák), kteý se "ume" Olivera a začně ho učit svému "řemeslu". Bos Fagin, prohnaný starý Žid. Dost velký skrblík a egoista. To on organizuje veškeré vloupačky a přechovává u sebe kradené zboží, které poté znovu uvádí na trh. Kolem sebe si vytvořil partičku maldých zlodějíčků, kterým za jejich práci poskytuje příštřeší a jídlo. Sikes je již dospělý zloděj, který s Faginem úzce spolupracuje. Vedle Fagina jedna z nejodpornějších postav.
Pozn.: Neměla jsem ho ráda. Týral svého psa!
Z ženského obsazení poté paní Maylieová. Starší dáma, jež se Olivera ume po té, co byl posteřelen. Má velmi dobré srde a Oliva si oblíbí. Jak se zdá, tak se již sirotka jednou ujala. Jedná se o adoptovanou dceru Rózu. Ve skutečnosti Oliverova teta. Olivera si zamiluje a chová city i k synovy paní Maylieové, Harrymu.
Poslední zmíněnou je Nancy. Jedna z dívek ze zlodějské bandy. V jádru se jedná o dobrého člověka, ale je zamilovaná do Sikese a nedokáže se od něj odthrnout (láska je slepá). I když se zpočátku podílela na Oliverově únosu, později mu dost pomůže. Informuje Rózu o spiknutí proti Oliverovi, ale za svou dobrotu poté zaplatí vlastním životem.

Závěr
Twista si asi znova nepřečtu, ale knížka se mi vesměs líbila. Kromě těch popisů, jak jsem již psala. Jediné, co bych snad ještě mohla vytknout, jsou zdlouhavá souvětí. Jakmile jsem si ale na utorův styl psaní zvykla, bylo to v pohodě. Celkem dost autora obdivuju za to, jak dokázal čtenáře doslova přikovat k dílu. Já ho četla dokonce i o přestávkách ve škole! No, zkrátka mě kniha docela mile překvapila a nelituju toho, že jsem po ní šáhla. Jen ještě něco .... všechny ty postavy mi přišly tak nějak přehnané. Ne, to není správné slovo, ale nevím jak to popsat. Prostě byly takový až moc vyhranění.... zaškatulkovaní, to je ono! Aby jste rozuměli přesně to se mi líbí na asijských filmech, nikdo tam není jednoznačný. Nic není černé nebo bílé. To jenom u nás na západě musí být vždycky ten dobrý a ten zlý a všechno musí dopadnout dobře...

Celkové hodnocení
Dávám tak 80% (a věřte, že u mě to není málo!)

Poznámky: zdroj obrázku

Franz Kafka - Proměna

1. března 2009 v 11:48 | Awia |  Nlezeno, polapeno, přečteno
Franz Kafka (1883-1924) autor židovského původu, nejznámější a světově proslulý spisovatel německé literární Prahy. Narodil se na Starém Městě do rodiny obchodníka; s pragmaticky založeným otcem autoritativní povahy si vůbec nerozuměl - docházelo ke konfliktům s Franzovou citlivou osobností. Později díky tomu začal podléhat pocitům cizoty, což posléze vyústilo v dobrovolný život v samotě. To však neznamená, že by se odtrhl od společnosti. Po studiu práv pracoval v Dělnické úrazové pojišťovně, nevyhýbal se fyzickým aktivitám, navazoval poměrně četné vztahy s ženami. Velkou láskou Kafkova života byla Milena Jesenská. Jejich vztah však ztroskotal díky autorově nemoci (tuberkulóza), na níž záhy zemřel. V jeho prózách se opakovaně objevují motivy viny a trestu, modelové situace: hrdinové jsou často uvedeni do nepochopitelné až směšné situace, přičemž neexistuje možnost dovolat se spravedlnosti, uniknout trestu. Za svého života autor publikoval jen několik povídek, většina děl vyšla posmrtně díky Maxi Brodovi, Kafkově dlouholetém příteli, jež byl vždy přesvědčený o Kafkově talentu, a proto nerespektoval přání svého mrtvého přítele, podle něhož měla být Kafkova díla zničena. Mezi jeho nejznámější prózy patří romány PROCES (1925) a ZÁMEK (1926), z povídek je to PROMĚNA, k jeho literárnímu odkazu se řadí také část jeho korespondence.

Celková charakteristika
Krátká povídka s existenciální tematikou nám vypráví příběh obchodního cestujícího, Řehoře Samsy, který se ze dne na den přes noc promění v obří hmyz. Právě hrdinův způsob (ne)vyrovnání se s nastalou situací nám zde předkládá typický Kafkův styl. Už od samého začátku nás vtahuje do svého fantaskního světa, kde nám předkládá podivnou zápletku. Je to jen bohabojná fraška, nebo má kniha hlubší podtext? Pro někoho nelogický výplod choré mysli, pro jiné zdroj inspirace. I když se tak na první pohled nezdá, autor zde píše o klasických lidských pocitech a vlastnostech. O rodině, povinnosti, nutnosti, bezvýchodnosti, nedůvěře. Sobeckosti. Povrchní morálce bez výčitek. O nahraditelnosti. Ale stejně tak to může být jen sen unaveného mže, který utíká pryč z bludného kruhu a toužebně si přeje zmizet ze světa či žít život někoho jiného.

Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z nepokojný snů, shledal, že se v posteli proměnil v jakýsi nestvůrný hmyz. Ležel na hřbetě tvrdém jak pancíř, a když trochu nadzvedl hlavu, uviděl své vyklenuté, hnědé břicho rozdělené obloukovitými výztuhami, na jehož se sotva ještě držela přikrývka a tak tak že úplně nesklouzla dolů. Jeho četné, vzhled k ostatnímu objemu žalostně tenké nohy se mu bezmocně komíhaly před očima. Co se to se mou stalo? pomyslel si. Nebyl to sen.

Postavy
Hlavní postavou příběhu je obchodní cestující Řehoř Samsa, který ochotně dře v mizerně placené práci a celou svou výplatu nosí domů, aby uživil zbytek rodiny. Otec, matka a mladší sestra Markéta nepracují a jejich existence je proto zcela závislá na Řehořovi. Jeho peníze jsou doma přijímány s chladnou samozřejmostí, což však Řehořovi nevadí. Má svou rodinu rád, chce se o ně postarat, dovolit, aby dál mohli žít svými poklidnými životy; nerad by jim navíc přidělával nějaké starosti. Stejné pocity v něm převládají i ve chvíli, kdy se z něj stane odporný hmyz. Snaží se nastalou situaci rodině ulehčit, neboť je stále všechny miluje. Trápí ho to, co způsobil. Rodina se však postupně vzpamatovává, staví se na vlastní nohy. Řehoř přestává být důležitým a stává se pro rodinu přítěží.
Když je při jednom incidentu v kuchyni vážně zraněn, začne si i on sám tento fakt uvědomovat. Zapomenutý ve svém pokoji se začíná smiřovat se svým osudem, ale i v nejtěžších chvílích nepřestává svou rodinu milovat, nic jim nevyčítá a všechnu vinu přičítá jen a pouze sobě a vlastní neschopnosti nevyřešit tento problém ke spokojenosti široké veřejnosti. Smrt se mu potom stává vysvobozením.
Značný prostor dostala v povídce i Markéta, Řehořova sedmnáctiletá sestra, kterou měl velmi rád. I ona měla bratra v lásce a jakožto jediná se o Řehoře po jeho přeměně rozhodla starat. Snaží se překonat svůj odpor, snaží se zjistit, co Řehořovi chutná, dělá úpravy v jeho pokoji, aby se mu tam lépe žilo. Je také hudebně nadaná, ale kvůli finanční situaci své rodiny je nucena nastoupit do práce. Od té doby se její postoj k bratrovi mění. Ztrácí o něj zájem a stává se pro ni zbytečnou přítěží, které by bylo lepší se zbavit.
Otec k synovi už od začátku pociťuje odpor a dává mu do dostatečně najevo (nahání ho po celém pokoji, hází po něm jablka). Matka jej nejprve lituje, věří v synovo brzké uzdravení, ale když ji podoba jejího milovaného dítěte vyděsí k smrti, začne ho taktéž vnímat jako něco nelibého.

Kompozice a děj
Do děje vstupujeme ve chvíli, kdy se Řehoř Samsa jednoho dne probudí ve své posteli a zjistí, že se přeměnil v nějakého obrovitého brouka. Tímto faktem se však nijak nezaobírá, svou proměnu nijak neřeší. Starosti mu dělá spíše fakt, že nemůže nastoupit do práce a živit tak dál svou rodinu. Čtenáře až přímo fascinuje, jak se s nastalou situací hrdina vyrovnává. Místo toho, aby byl přinejmenším v šoku, se snaží všemožně vstát z postele, aby stihl ranní vlak. Existencionalistický nádech Kafkovy tvorby je zřejmý již v tomto momentě. Totální rezignace se zde spojuje s nejistotou a nepochopením samotného bytí. Naopak reakce rodiny na Řehořovo nové vzezření je naprosto pochopitelná - odpor, šok, zděšení. Není tedy divu, že nehrdinský hrdina končí zahnán nazpět do svého pokoje, kde před okolním světem, ale také před vlastní rodinou bezpečně uzavřen. A právě v tomto duchu je laděn první ze tří celků, první ze tří kapitol, do nichž je celá kniha členěna.

"Řehoři," zavolal hlas - byla to matka - "Je tři čtvrti na sedm. Nechceš odjet?" Ten něžný hlas! Řehoř se zděsil, když uslyšel hlas, do něhož se jakoby zezdola mísilo jakési nepotlačitelné, bolestné pípání, které jedině první okamžik ponechávalo slovům zřetelnost, natolik však rozrušilo jejich doznění, že člověk nevěděl, jestli dobře slyší. Řehoř chtěl obšírně odpovědět a všechno vysvětlit, za těchto okolností se však omezil na pouhé: "Ano, ano, děkuji, maminko, už vstávám." Skrz dřevěné dveře nebylo asi venku znát změnu v Řehořově hlase, neboť matka se s tím prohlášením spokojila a odšourala se pryč. Ale krátká rozmluva upozornila ostatní členy rodiny, že Řehoř je proti očekávání ještě doma, a už klepal z postranních dveří otec, slabě, ale zato pěstí. "Řehoři, Řehoři," volal, "copak je?" A po malé chvilce znovu naléhavě a hlubším hlasem: "Řehoři! Řehoři!" u druhých postranních dveří se však ozval tichý, naříkavý hlas sestry: "Řehoři? Není ti dobře? Potřebuješ něco?"

V druhé části se začíná Řehoř seznamovat se svým tělem, přivyká nové situaci. Rodina se mu snaží všemožně pomoci. Tváří se, že syna postihla zlá nemoc a on se každou chvíli vyléčí. Péči o něj přebírá sestra Markéta, ale poté, co se s matkou snaží vystěhovat z Řehořova pokoje nějaký nábytek, aby měl syn více místa ne lezení, dochází k nedorozumění. Řehoř se snaží ženám pomoci, ale matku i sestru tím jen vyděsí. Otec se jej snaží zahnat zpět do pokoje. Hází po něm jablky a jedním ho vážně poraní.

Prvních čtrnáct dní se rodiče nemohli odhodlat, aby k němu vešli, a slýchal často, jak mluví o sestřině nynější práci s uznáním, kdežto až dosud se na sestru nejednou zlobili, neboť jim připadala tak trochu k ničemu. Teď však oba, otec i matka, často čekávali před Řehořovým pokojem, zatímco sestra uklízela, a sotva vyšla ven, musela jim dopodrobna vyprávět, jak to v pokoji vypadá, co Řehoř jedno, jak se tentokrát choval, a jestli snad není nějaké malé zlepšení.

Právě od tohoto okamžiku nastává převrat. Začíná třetí kapitola a my jsme svědky rapidních změn uvnitř rodiny. Otec, matka i dcera pracují. V bytě si ubytovali podnájemníky. Z Řehořova pokoje se stal jakýsi sklad nechtěných věcí a jediný, kdo se o něj doopravdy zajímá, je stará posluhovačka, která však Řehoře vidí spíš jako domácího mazlíčka než právoplatného člena domácnosti. Řehoř téměř nevychází ze svého úkrytu pod postelí a bojí se ostatních. Téměř nespí a nejí. Lhostejnost, s jakou se k němu rodina staví, ho dovede až k smrti. Všichni v domě si poté úlevně oddechnou, že se nechtěného břemene konečně zbavili.

Sotva se ocitl uvnitř ve svém pokoji, dveře za ním se s největší rychlostí přibouchly, zástrčka i zámek zapadly. Nenápadný hluk za zády Řehoře tak vylekal, až mu nožičky poklesly. To sestra si tak pospíšila. Vstala a už čekala, pak hbitě přiskočila, Řehoř ani neslyšel, jak se blíží,a "Konečně!" zvolala na rodiče, otáčejíc klíčem v zámku.
"A teď?" zeptal se Řehoř sám sebe a rozhlédl se potmě kolem. Brzy zjistil, že se teď už vůbec nemůže ani hnout. Nedivil se tomu, spíš mu připadalo nepřirozené, že se na těch tenkých nožičkách mohl opravdu až dosud pohybovat. Jinak se cítil poměrně dobře. Bolelo ho sice celé tělo, ale měl pocit, že bolesti budou asi zvolna slábnout a nakonec úplně pominou. Sotva už cítil shnilé jablko v zádech i zanícené místo okolo, úplně pokryté měkkým prachem. Na rodinu vzpomínal s dojetím a láskou. O tom, že musí zmizet, byl přesvědčen pokud možno pevněji než sestra. V tomto stavu prázdného a pokojného rozjímaní setrval až do chvíle, kdy na věži odbila třetí hodina ranní. Když všude venku za oknem počalo svítat, byl ještě naživu. Pak mu hlava sama od sebe docela poklesla a z chřípí mu slabě unikl poslední dech.

Celá kniha tak sleduje přerod vztahu rodiny Samsových k jejich synu Řehořovi. Zpočátku milovaný a potřebný člen domácnosti se stává opomíjeným a opovrhovaným. . Smutek, sebelítost a strach rodiny se brzy promění v bezbřehý odpor a nenávist. Samsovi nejsou schopni postarat se o syna, když je nejvíc potřebuje, a sobecky myslí pouze na sebe, navzdory tomu, že Řehoř je po celá dlouhá léta díky pilné práci a odříkání finančně zajišťoval. Jeho smrt pak berou jako zázrak a milosrdenství a jako vysvobození z bezvýchodné situace. Bylo tedy Kafkovým záměrem ukázat na nevděk ostatních, ale především izolovanost jedince v prostředí, kde by mu měli být ostatní oporou v těžkých situacích? Neodráží se v knize náhodou vztah s jeho vlastním otcem? Autorovy pocity?

Jazyk a styl
Dílo je psáno chronologicky er-formou, celá situace, prostředí i postavy jsou nám popisovány převážně z pohledu hlavního hrdiny, místy i třetí osoby. Občas se tam vyskytují vzpomínky na minulost. Dialogy postavy nejsou časté, přesto mají v příběhu nezastupitelnou roli. Mnohem častější je hrdinův vnitřní monolog. Styl je popisný. Autor používá jednoduchý, srozumitelný jazyk, jímž se nesnaží citově působit na čtenáře; využívá jej jako prostředek k uvedení situace, zachycení myšlenkových pochodů postavy. Slova volí Kafka spisovná bez slangových či hovorových výrazů a text je dobře srozumitelný i pro dnešního čtenáře, jelikož se v něm prakticky nevyskytují archaismy. Kontroverzní děj je vyprávěn s naprostou samozřejmostí, bez pozastavení se nad absurditou situací, což způsobuje provokaci čtenářovy logiky a zaběhnutých životních řádů a principů.

Ukázka
Ach bože, pomyslel si, jaké jsem si to vybral namáhavé povolání! Den co den na cestách. Zlobení s prací je mnohem víc než přímo v obchodě doma, a k tomu ještě ten kříž s cestováním, starosti o vlaková spojení, nepravidelné, špatné jídlo, stále se střídající známosti, jež nikdy nenabudou trvalosti, srdečnosti. Aby to všechno čert vzal! Ucítil nahoře na břiše slabé svědění; pomalu se sunul po hřbetě k čele postele, aby mohl lépe zvednout hlavu; našel svědící místo, poseté spoustou drobných bílých teček, které nedovedl posoudit; a chtěl místo jednou nohou ohmatat, hned ji však stáhl zpátky, neboť při dotyku ho hrůzou zamrazilo.
Sklouzl opět zpátky do dřívější polohy. Z toho časného vstávání člověk dočista zpitomí, pomyslel si. Člověk se potřebuje vyspat. Její kupci si žijí jak ženy v harému. Když se například během odpoledne vrátím do hostince, abych si přepsal získané zákazníky, sedí si tihle páni teprve u snídaně. To bych si tak mohl zkusit u svého šéfa; na místě bych letěl. Ostatně kdoví, jestli by to pro mne nebylo lepší. Kdybych se kvůli rodičům nedržel, dávno bych dal výpověď, šel bych rovnou k šéfovi a od plic bych mu řekl, co si myslím. Ten by určitě spadl z pultu! Je to také divný způsob, sednout si za pult a z té výšky mluvit se zaměstnancem, který navíc kvůli šéfově nedoslýchavosti musí přistoupit až těsně k němu. Nu, ještě se té naděje nevzdávám; jen co budu mít pohromadě tolik peněz, abych splatil, co rodiče dluží - může to trvat ještě tak pět šest let -, rozhodně to udělám. Pak se to rozetne. Prozatím ovšem musím vstát, protože mi v pět jede vlak.
A podíval se na budík, který tikal na prádelníku. Pane na nebi! pomyslel si. Bylo půl sedmé a ručičky šly klidně dál, dokonce bylo půl ryč, pomalu už tři čtvrti. Že by budík nezazvonil? Z postele bylo vidět, že byl správně nařízen na čtvrtou hodinu; určitě také zvonil. Ale což bylo možné klidně zaspat to zvonění, které otřásá nábytkem? Nu, klidě zrovna nespal, zato patrně tím tvrději. Co však teď počít? Příští vlak jede v sedm hodin; aby ho stihl, musil by si nesmírně pospíšit a kolekce ještě není sbalená a sám se necítí nijak zvlášť svěží a spolehlivý. A i kdyby vlak stihl, šéfovo horování ho nemine, poněvadž sluha z obchodu čekal u vlaku o páté a dávno podal hlášení, že ho zmeškal. Je to šéfova stvůra, bez páteře a bez vlastního rozumu. Co kdyby se hlásil nemocný? Ale to by bylo krajně trapné a podezřelé, poněvadž za celých pět let služby nebyl Řehoř ani jednou nemocen. Šéf by určitě přišel s lékařem od nemocenské pokladny, vyčítal by rodičům, že mají líného syna, a všechny námitky by zatrhl odkazem na lékaře od poklady, pro kterého jsou přece všichni lidé úplně zdraví, jenže se štítí práce. A byl by ostatně v tomto případě v neprávu? Až na jistou ospalost, která byla po tom dlouhém spaní doopravdy zbytečná, cítil se Řehoř skutečně docela dobře a dokonce měl řádný hlad.
(str. 64 - 65)

Můj názor na dílo
Zpočátku jsem se ke knize stavěla značně skepticky, hlavně kvůli tomu, jak apatický byl Řehoř ke své přeměně. Jeho chování, stejně jako pozdější chování zbytku rodiny, mi přišlo značně nelogické, naprosto neodpovídající situaci. Přesto jsem se snažila fakt, že autor celou hrůzou událost popisuje s naprostou samozřejmostí a nevšímavostí k osudu vlastního hrdiny, přehlížet. A když se tohle čtenáři podaří a kniha ho svou bizarností neodradí, otevírá se před ním silný příběh, který v sobě skrývá jisté poselství. Sama musím uznat, že i mě bylo kouzlo této knihy a vlastně celého Kafkovského vyprávění, na první pohled skryto a teprve při druhém nahlédnutí jsem dokázala proniknout pod povrch.
______________________________
*Ukázky převzaty z: KAFKA, Franz. Povídky. 3. vyd. Praha: Odeon, 1990. ISBN 80-207-0178-8