Ladislav Mňačko (1919 - 1994), slovenský žurnalista, reportér a spisovatel. Věnoval se próze, poezii i dramatu. Po neúspěšném útěku do Sovětského svazu, za který byl uvězněn v koncentračním táboře se mu podařilo utéci a v roce 1944 se přidal k partyzánskému hnutí na Valašsku. Po válce se stal členem komunistické strany a patřil k nejprominentnějším novinářům, díky čemuž mohl cestovat do zahraničí. Jeho opojení komunismem však po čase zmizelo a on se přidal k jeho zapřísáhlým odpůrcům. Ve svých dílech kritizoval politickou praxi padesátých let, zachytil politický mechanismus komunistického režimu. Když byla jeho díla v období normalizace zakázána, opustil Československo na protest proti okupování své vlasti vojsky Varšavské smlouvy. Emigroval do Rakouska, kde dál pokračoval ve své tvorbě. V českých zemích však bylo jeho dílo zakázané. Do literárního života na Slovensku se zapojil opět až po listopadu 1989. Mezi jeho nejvýznamnější díla patří romány SMRT SI ŘÍKÁ ENGELCHEN (1959) a JAK CHUTNÁ NOC (1967), z reportáží stojí za zmínku KDE KONČÍ PRAŠNÉ CESTY (1962) nebo OPOŽDĚNÉ REPORTÁŘE (1963).
Pozn.: Smrt si říká Engelchen je velice příznačný název pro dílo. Význam "Engelchen" totiž v německém jazyce znamená "andílek".
.
Celková charakteristika
Román Ladislava Mňačka, Smrt si říká Engelchen, výrazně skoncovala s tou linií v literatuře, která beletrizovala historická události… Snaha vidět drama doby jako drama člověka, přes jeho psychiku, umožnila vidět v nezkreslené podobě celou tíhu partyzánského života. Příběh se opírá o autentické zážitky autora a stává se jakousi reportáží o pohromě ve valašské obci Ploštiny. Román se odvíjí jako pásmo vzpomínek raněného partyzána Volodi, který vzpomíná na své začátky, ale především také události spojené s koncem jejich boje, kdy zavinili smrt jejich hostitelů. Tíha viny, která na ně lehla je téměř nesnesitelná a ne všichni ji unesou. Musí se rozhodnout, jak s tímto vědomím žít, jak se nyní zachovat a jak pomstít životy lidí, kteří jim nezavřeli dveře před nosem, ale poskytli jim jídlo, vodu i střechu nad hlavou. Kniha je varující vzpomínkou na bezejmenné hrdiny, kteří partyzánům pomáhali a často nesli tíži nacistické msty.
.
Postavy
Hlavní postavou je bezesporu Voloďa. Ke skupině se přidal jako jeden z prvních a výborně si rozumí s velitelem Nikolajem. Jednu dobu si pobyl v koncentračním táboře, ale proč ho tam poslali či jak utekl, nevíme. Je to student a taktéž jeden z mála, který má výborné znalosti němčiny, proto je také většinou u všech výslechů, píše plakáty, překládá nalezené dopisy… Je rozvážný a klidný. Chlapci si za ním často chodí popovídat a platí za jakéhosi nositele morálky celé skupiny.
Již zmiňovaný Nikolaj je příslušník Rudé armády, který zde se svými přáteli seskočil padákem a začal organizovat partyzánské hnutí. Tento Rus je ve skupině uznávaný velitel, jehož slovo je vždy poslední. Dokáže si prosadit svou. Chlapce vede pevně a nestrpí žádné výjimky. Ve skupině platí za toho, který vždycky ví, co má dělat.
Marta, Voloďova milá, nese těžký úděl. Jejich informátorka, vzdělá židovka žijící ve Zlíně a pracující pro gestapo jako děvka. Se svým osudem se těžce vyrovnává a neustále si pokládá otázku, co je to za člověka. Měla by být přece s ostatními v koncentráku. Bojí se toho, až si na ni po válce začnou ukazovat prstem, proto se na konci knihy odhodlává k zoufalému činu a spáchá sebevraždu.
Za další z partyzánské skupiny stojí za zmínku Srb Petr, který je krvelačný, krutý a Němce nenávidí z celého srdce. Poté Fred, syn kolaboranta Kubise, který dle všech informací zemřel na frontě, ale ve skutečnosti se přidal k partyzánskému hnutí. Jedná se Voloďova kamaráda, který se svou nepozorností podílel na ploštinské katastrofě a smrti při partyzánském soudu unikl jen náhodou. Skupinku Rusů zastupují ještě dva významní představitelé a to Dimitrij, lidumil, který nezastřelil jediného Němce, avšak nakonec svým kamarádům zachránil život, a nakonec Griška, jež nastoupil na místo velitele po smrti Nikolaje.
Pozn.: Zajímavé ještě byly postavy dvou Němců - dezertérů. Partyzáni jejich život ušetří a přijmou je jako součást skupiny, i když ti dva mají několikrát na mále, jelikož vztek proti Němcům nikdy úplně nemizí. Jejich chladná logika je místy děsivá, ale ač se nejdřív nabídnou jako pomocníci a nosiči zbraní, nakonec bojují po jejich stranách a ukazují, jakou mají sílu a nejednou zachrání celou skupinu.
Z nemocničního prostředí jsou pak ještě tři důležití aktéři. Doktor Brázda, který dostal raněného Voloďu na starost, uzavřená sestra Helena, která, jak se zdá, nemá Voloďu ráda, a nakonec mladičká sestřička Eliška, trošku naivní dívka se srdcem na dlani, která se do Volodi zamiluje.
.
"Pamatuješ, Voloďo… já u tebe seděla ten večer, kdy skončila válka, a tys mě posílal pryč, prý jděte si, Eliško, a vrhněte se kolem krku prvnímu, koho potkáte, oddejte se mu jako ještě nikdy, dnes je pro vás každý dost dobrý, je noc nocí, kdy se všechno smí… Tenkrát už jsem to měla za sebou, ale když jsem viděla na domech vlát první vlajky a z ulice k nám do nemocnice doléhal ohromný hluk, zachtělo se mi, aby čert vzal službu a všecko, chtělo se mi vyběhnout a křičet, první, ten první, které potkám bude můj, jen můj, nedám ho nikomu! Potřebuje složit hlavu do něčího klína? Jsem přece dost hezká! A tak málo, tak málo můžu udělat pro kohokoli!
Ale přinesli tebe, tys byl první, a já se zastyděla. Ležel jsi bezvládně na obrovském voze, nevěděla jsem, co ti může být, ale strašně mě to polekalo. A řekla jsem si - nesmí zemřít, budu se o něj starat, budu u něho ve dne v noci, ale zemřít nesmí, ne! A Brázdovi jsem pošeptala - dejte ho na jedničku, je to náš první raněný, ne ledajaký, ale první - a to jen proto, že jsem se o tebe chtěla sama starat. Nehněváš se na mě, Voloďo?"
Hlupáček. Hlupáček Eliška!
(str. 274)
Děj a kompozice
Kniha má dvě linie. První se odehrává v nemocnici, kde se Voloďa zotavuje ze svého zranění - dostal kulku do zad a nyní je od pasu dolů ochrnutý. Zasáhli ho v posledních hodinách války. Nejprve z jeho proslovu promlouvá beznaděj a jakási pokora. Vždyť si to zasloužil! To on byl na Ploštině. To on zavinil jejich neštěstí. V té době však o Ploštině nic nevíme, snad jen to, že ho strašila ve snech. Nejprve se sám vrací ve vzpomínkách a rekapituluje nám druhou linii románu - svůj život mezi partyzány; později vše vypráví hodňoučké sestřičce Elišce. Jakmile se mu však do nohou začne vracet cit, probouzí se v něm touha po životě a z morouse se opět stává ten klidný, rozvážný Voloďa. Dozvídáme se, jak vypadal život řadového partyzána, jak hluboká byla nenávist k Němcům, jak zde vítali Rudou armádu. Komunismus je v knize hodně propagován, ale ke konci již jsou patrné narážky na režim a jeho kritiku.
Pozn.: Z pohledu, jakým to Mňačko popisuje, není těžké pochopit, proč jsme se po válce k Rusku tolik upínali. Vždyť oni nás zachránili, osvobodili naši zemi. Komunismus tvořil jakousi protiváhu všudypřítomnému nacismu a jen málokdo mohl tušit, jak to celé dopadne.
Prožíváme Voloďovu první velkou lásku s Martou, cestujeme po beskydských horách a nakonec jsme zaneseni do oddílu, který dostane ten nejtěžší úkol - odlákají Němce k hranicím, udělají ze sebe štvanou zvěř. Šance mají jen mizivou naději na přežití.
.
Jednatřicet nás ještě bylo, ještě jednatřicet! Jeden Srb, jeden Rus, dva Němci, jeden raněný a jedno čertovské děvče, Jožina - opravdu, Jožina - až teď jsem si uvědomil, že jde s námi. Vlastní matka ji proklela, ale ona jde s námi.
(str. 245)
.
Ne Engelchene, ještě nás nemáš, ještě jsi nás nedostal! Ještě Ondra vládne raněným ramenem, ještě se na nás usmívá děvče jménem Jožina, a hlad už není tak strašný, ba zdálo by se, že hlad není vůbec nic strašného…
(str. 257)
.
Ještě ne, Engelchene, ještě ne!
Když jsme doběhli z poslední sil na temeno protější hory, bylo nás už jen dvacet. Jeden Srb, jeden Rus, dva Němci. Už žádná Jožina, už žádný raněný Ondra.
(str. 260)
.
Jejich oddílu se přece jen podařilo rozbít Hetzjagdkommando, ale tím to pro ně zdaleka nekončilo. Ba naopak, toto byl začátek té strašné štvanice, kdy jejich oddíl propochodoval celé dny a noci, odpočinek jim byl dopřán maximálně tak na čtyři hodiny. Němce rozzuřili - nechtěli se jen tak vzdát, chlapci jeden po druhém odpadávali a ke konci se nechali odevzdaně hnát do pasti. Jaké tedy bylo překvapení, když zjistili, že nejsou pronásledováni, že je Němci nechali, že přežili?
.
Chlapci ožili a soustředěně se zaposlouchali do neuvěřitelného ticha. Přistoupili blíž, do kruhu kolem Freda. Mnozí poklekli, mnozí se zvedli. Dimitrij padl tváří k zemi, Filli zaržál jako kůň. Petr se rozplakal. Fred vycenil zuby v jakémsi zvláštním úsměvu. A Dmitrij chtěl vezpívat do skály starodávnou píseň o zajatých kozácích pod tureckým jařmem. Fred se znovu rozkřičel:
"Vy hovadí! Necítíte? Necítíte, že už nejsou za námi?"
Tak nějak se zastaví srna po dlouhém, předlouhém běhu, zavětří, nedůvěřivě se rozhlédne, několikrát ještě poskočí, znovu se zastaví, skloní hlavu a pustí se do trávy…
(str. 270)
.
Čas všechny rány zahojí a další pokroky v léčení společně s láskou k Elišce ve Voloďovi probouzejí pocit štěstí. Když pak na konci dostane rozhřešení od ploštinské matky, staré Raškové, cítí, že je mu odpuštěno. Je rozhodnutý vrátit se na Ploštinu a začít tam nový život. Ale nejdřív ještě musí něco vykonat. Poslední akt spravedlnosti. Najde Engelchena… A kdo že to ten Elgechen vlastně ne? Pokud to ještě nevíte, přečtěte si sami.
Při občasných výletech do města autor ukazuje měšťáckou morálku a neskrývaně ji kritizuje. Poukazuje na zrádce, kteří běhali za Němci a udávali statečné vlastence. Taktéž na ty, kteří nepřátelům podlézali, aby si zachovali holý život a po válce směle prohlašovali, jak pomáhali partyzánskému boji, předháněli se v tom, kolik ilegálních činností vykonali. Ptá se, kde byli vojenští důstojníci, když jich bylo potřeba. Kam se skryli přední úředníci, o nichž se najednou tolik vědělo? Co jsme to za lidi? Krásný obrázek "typického Čecha" najdete třeba hned ze začátku v panu Kroupovi. Ten se vyzná. Ten se má. Hlavně, aby bylo dobře. Hlavně, aby si nahrabal do vlastní kapsy.
Román má 294 stran, je členěn do 10 kapitol, k nimž je přiřazen ještě autorův doslov a taktéž doslov Břetislava Truhláře. Ilustrace tohoto vydání má na svědomí Karel Teissing. A z toho všeho by právě autorův doslov stál za zmínku. Vysvětluje, proč toto dílo napsal tak, jak ho napsal, vyjadřuje se ke kritice. Dozvídáme se, do jaké míry byla jména smyšlena a co všechno byly skutečné události.
.
Jazyk a styl
Dílo je psáno první osobou v ich-formě a jednotlivé události jsou čtenáři podávány z pohledu hlavního hrdiny. Pronikáme do jeho vědomí, jednotlivé situace jsou dobarveny jeho komentáři, jeho smýšlením. Nevyskytují se zde žádná zdlouhavá souvětí, či popisy krajiny. Důraz je kladen na Voloďovy myšlenkové pochody. I tak si lze prostředí snadno představit. Jazyk je z části spisovný, ale hovorový (např. pamatuju si, bylo mi líp aj.), přesto nevyznívá nijak hrubě, autor nepoužívá vulgarismy, ale jen dociluje toho, že je čtenáři hlavní hrdina bližší. Sám autor o tom promlouvá takto: "Kniha není autobiografická. Vyprávění v první osobě jsem volil jednak z uměleckých důvodů - myslím, že to umožňuje bezprostřední kontakt se čtenářem - jednak proto, že jsem se snažil zachytit skutečnost co nejvěrněji." Autorův styl je velice čtivý, umí čtenáře vtáhnout do děje a stránky ubíhají rychleji, než by se mohlo zdát.
.
Ukázka
"Mám tě rád, Eliško…"
"Neřekl jsi mi - neřekl jsi mi -"
"Mám tě rád, Eliško - a to je trochu víc."
Pane živote, prosím, volno! Rač vstoupit do mého světa! Je přece svátek, ne? Počkej, rukávem ti otřu židli.
Sedla si na postel a hladila mi nohy přes deku.
"Ach, vy nohy - nožičky - nožky! Jaké jen vy jste - jaké jste…"
"Byly do dobré nohy, Eliško…"
Byly to dobré nohy.
.
V těch strašných dnech, kdy před námi lidé na samotách zamykali dveře, vyháněli nás se zlými kletbami od svých domovů, štvali na nás psy a nadávali nám do vrahů, v těch strašných dnech jsme na světě neměli nic jiného, než dobré nohy.
Známé červené plakáty s oznámením, že němečtí vojáci vykonali akt spravedlnosti na Ploštině, vyvěsili Němci na každém rohu každé ulice, v každém městě, v každé vsi, na křižovatkách, na okrajích lesů, v polích, na sloupech, mostech i kapličkách. Plakáty vyhlašovaly stanné právo a vypisovaly odměnu sto tisíc korun za jednu partyzánskou hlavu.
Skorzeny udeřil na všech frontách, a nám, kromě dobrých nohou, nezůstalo nic. V žaludku nám kručelo, ale nohy šly. Plíce vážily tunu, ale nohy běžely. V hlavě vířily protichůdné zbabělé myšlenky, a nohy byly moudřejší než hlava.
Slovák Ondro měl zázračný průstřel, jedinečné zranění, kulka mu nad loktem vběhla do těla a vyběhla pod levou lopatkou, aniž narazila na kost. Obvázali jsme mu obě ranky, jak jsme nejlíp uměli, s Slovák Ondro šel dál, nohy ho unesly. Dva dny měl horečku, ale nohy ho nesly dál a dál. Komu selhala hlava, nebyl ještě ztracen. Ale jakmile někomu selhaly nohy, vysílily se a odepřely poslušnost, bylo po něm.
.
Můj názor na dílo
Kniha se mi velice líbila. Nadchla mne už prvními stránkami a rychle jsem se do ní začetla. Děj ubíhal rychle a nesetkala jsem se se situací, kdy bych se musela vracet na začátek odstavce, nebo obracet o stránky zpátky. Příběh je koncipován tak, že ze začátku vůbec netušíte, co se děje a právě ono nepochopení autorových slov, hrdinových myšlenek, vás nutí číst dál a dál, dokud to nepochopíte, dokud vám to neprozradí. I když jsem s autorem v některých myšlenkách nesouhlasila, bylo až neuvěřitelné, jak ke konci z díla doslova vyzařuje touha žít. Myslím, že tehdejší dobu se mu podařilo vystihnout velmi věrohodně. Jsem ráda, že jsem po této knize šáhla a nebýt povinné četby možná bych ji ani nikdy neobjevila.












