close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

William Golding - Ztroskotání Christophera Martina

16. února 2009 v 21:36 | katHys |  Nlezeno, polapeno, přečteno
Autor
William Golding (* 19. 9. 1911 - + 19. 6. 1993 v St. Columb Minor, Cornwall) - anglický spisovatel, esejista, básník a dramatik oceněný v r. 1983 Nobelovou cenou za literaturu. Jeho první román PÁN MUCH (Lord of the Flies) se okamžitě ocitl na předním místě světové literatury. Mezi další Goldingovy romány, jejichž společným znakem je symbolické podobenství o odvěkém sváru dobrá a zla, patří napři. DĚDICOVÉ (Inheritors), ZTROSKOTÁNÍ CHRISTOPHERA MARTINA (Pineher Martin), VĚŽ (The Spire) a DVOJÍ JAZYK (The Double Tongue).
zadní obal knihy

Celková chrakteristika
V pořadí třetí Goldingovo dílo, v němž autor využil své válečné zkušenosti ze služby na křižních, minolovkách a torpédoborcích. Nejedná se pouze o běžný román, ale o symbolické podobenství, báji, mýtický příběh. Na prostém příběhu námořníka, který na nehostinném skalnatém útesu "přežil" torpédování své lodi německou ponorkou, Goldig zpracovává téma smrti, hříchu a konečného soudu. Samotné dílo navíc nabízí více otázek než odpovědí. Zde navíc originální "Goldingův trik" v závěru knihy narušuje již tak nejednoznačné vyznění příběhu a nutí nás opakovaně se zamýšlet nad Martinovým osudem a zároveň podrobit důkladnému zkoumání i náš vlastní život. Jen a jen na nás záleží, k jakým závěrům dospějeme. Od předešlých děl se však přeci jen o něco liší. Zatímco hrdinové z předešlých románu měli jakous takous naději, Christopher Martin ji již od počátku knihy nemá. A s každým dalším slovem vidina hrdinského trosečníka opadává.

Děj a kompozice
Děj knihy je velice prostý. Hlavní hrdina - Christopher Hadley Martin, důstojník anglického námořnictva, se na začátku topí v moři. Zjistíme, že jejich loď byla zasažena torpédem a tento mladík nyní svádí boj s vlnami. Nakonec je vyvrhnut na nehostinném ostrově. Na pusté skále, kde kromě tvrdého kamene, pár racků, vilejšů a slávek není zhola nic. Po prvotním šoku a prochladnutí příchází Martin k sobě a začíná se pozvolna vzpamatovávat. Nalezne jeskyňku s vodou, kterou stráží i když je kalná, neboť je to jediná pitná voda v této pustině. Prozkoumá celý tento útes, zhodnotí své možnosti. Jednotlivé části si pojmenuje ku obrazu svému: např. Hlídka - místo, kde postavil kamenného trpaslíka, jež má upoznit projíždějící lodě, Útes potravy, kde sbírá slávky, sasanky a vilejše, Hlavní, nebo-li cesta od hlídky k Útesu potravy, Útes bezpečí atd. Trpělivě čeká na záchranu, snaží se o přežití a přirodě vyhlašuje boj.

"Christopher Hadley Martin. Martin. Chris. Jsem tím, kým jsem vždycky byl." ...
"To by bylo příliš velké gesto. Zbytečné divadlo."
Zadíval se na klidné moře.
"Netvrdím, že jsem hrdina. Ale jsem zdravý, vzdělaný a inteligentní. Porazím tě."

Jenže nic není tak idylické, jak by se mohlo zdát. Martin záhy onemocní na otravu jídlem. Na skále se nemá kam schovat, přes den je vystaven žáru slunce, v noci nemůže spát. Navíc jej začínají honit podivné představy. Své ruce vnímá jako dva humry, místo racků se po obloze prohání okřídlené ještěrky... A obrazy z minulosti se k němu vrací stále dokola. Pronásledují ho a on se, sic nechtěně, zamýšlí nad svým životem. Postupem času začíná blouznit a bláznit až se z toho všeho pomate úplně. A potom, na konci knihy zjistíme, že to celé byl výmysl. Jen žert a nic z toho se valstně ani neodehrálo. Martin zemřel mnohem dřív, než se k nějaké skále vůbec mohl dostat. Nyní vyvstává konečná otázka. Co tím vším chtěl autor vlastně říct? To jsme celý příběh četli jen tak zbytečně? Neřekla bych...
I přes tento šokující naprosto nejednoznačný konec, nám Golding ukazuje člověka, pána tvorstva, z poněkud jiného úhlu. Již po pár prvních stranách vás zbaví ilize o nějakém hrdinném trosečníkovi na opuštěném ostrově. Ne, rozhodně to není žádný druhý Robinson Crusoe. Muž, jenž se ještě před malou chvílí kochal svými životními "úspěchy", není náhle ničím víc, než jedním z mnoha dýchajících živočichů uprostřed nekonečných vod, pouhou hříčkou v rukou živků, zcela závislý na závanu větru, vzedmutí vln, intenzitě slunečních paprsků, náladě racků, dostupností vilejšů a slávek. A když postupným rozkrýváním minulého života poznáváme Christophera Martina jako člověka zcela antihrdinského, navíc pak i jako bezpáteřního, poživačného a sobeckého, vyvstává pře námi vpravdě obrazoborecký výjev ze života "pána tvorstva". Odhaluje se nám člověk, který za sebou celý život nechával jen bolest a zmar, a staví se před nás otázky: Může i pro takového člověka být smr vysvobozením? A může i on dojít po smrti odpuštění? Jak bychom my uspěli v takové zkoušce? Golding však žádnou útěchu nenabízí. Mrtvé, vyplavené Martinovo tělo se stává jen položkou v seznamu pohřešovaných, jen dalším důvodem k panáku kořalky pro námořníky, kteří jeho tělo odvážejí.
Otáze v tomto díle vystupuje mnohem víc. Především vina a trest, ukazující se na jeho vztahu s přítelem Nathanielem. Nath je jeho přítel. Chris jej miluje. Ale Chris také miluje Mary a Mary miluje Natha. Nath a Mary se chtějí vzít. Co teď? Jak se zachovat, když se do vztahu vkrade nenávist a žárlivost? Martin je sžírán svou nenávistí a svádí těžký vnitřní boj. Nakonec se rozhodne. Když se s Nathem přidá k námořnictvu a Nath jako každý večer stojí u zábradlí.

"Jde o Waltersona, pane."
Užaslý smích.
"Mého starého přítele, Nata? Tak copak neám provedl? Nezapletl se do potyčky, že ne?"
"Á, to ne, pane, nic tkaového. Já jen, že -"
"Co?"
"No, tak se teď podívejte, pane, vpravo na zádi."
Společně přešli k pravému zábradlí můstku. Nathaniel stále ještě promlouval s duchy, podrážky zapřené o ptiskluzový povrch paluby, konstnaé hýždě opřené o zábradlí kousíček od vrhače pum. Tvář si nepřítomně držel v dalních a celé jeho svérazná vytáhlá postava se zmítala v rytmu vlnobití.

Nathaniel. Vysoký a vyhublý. Jako pavouk. Zábradlí je mu nízko. Stačilo by, aby se loď jen o něco prudčeji vychýlila ze své osy a on spadne. Dolů do hlubin oceánu. A tehdy Martin vydá onen rozkaz. Rokaz, jež by jeho přítele poslal z povrchu zemského. Ale v ten moment do lodi narazí nepřátelská střela. Ironie osudu, nebo spravedlivá odplata za jeho čin? Jak to tedy bylo? Tato odpověď se však nikde v příběhu nenachází. Taktéž je zde nastíněno téma života a smrti, ale i šílenství a rozumu. Martin si nakonec klade otázky, která nás nutí zamyslet se. Nebyl náhodou blázen u před tím? Nebo se jím stal až teď? Co se vlastně šílenství? Kde je ta pomyslná hranice, jež jej dělí od normálnosti? Jedno tu však pořád zůstává. Opora v těch nejhorších časech. Je to vůle. Vůle žít. To, co jej pohání každý nový den vpřed. Ale vidina záchrany se rozpadá a zůstává jen lítost a beznaděj. Toto a mnoho dalšího zpracovává autor ve svém románu. Nevyhneme se mnoha narážkám, náznakům, dvojsmyslům a nejednoznačným odpovědím.

Daleko od středu ústa mlela dál a dál:
"Kde je například narýsovaná hranice mezi člověkem, kterého považujeme za náladového nebo prchlivého, a skutečným maniodepresivním psychopatem?"
Jedno oko hlídalo, zda se nevrací bouře hrůzy, a střed přemýšlel, jak těžké je rozlišit spánek od bdění, když člověk prožívá jen sérii filmových záběrů.
"Opakující se sen, neouróza? Ale to pak přece každé normální dítě v dětské postýlce musí procházet stejnými symptomy neurózy."

Kniha je psána retrospektivně. Nejpve se sice příběh odvíjí chronologicky, ale jak jde děj a my se postouváme stále dál, stále častěji se dostáváme do Martinovy minulosti a přítomnost se stává jen jakousi kulisou všech okolních událostí. Kniha je členěna do 14 částí, jakýchsi kapitol, z nichž každá otevírá spoustu dalších otázek a nový náhled na věc. Zároveň vás nutí číst dál, jelikož po takovém monožství náznaků prahnete po odpovědi. Odpovědi, které se stejně v závěru nedočkáte.

Jazyk a styl
Autor mystně ovládá jazyk a používá mnohé metafory. Obyčejnou větu vyjadřuje spletitými souvětími v jednom dlouhém odstavci. Nebo naopak píše věci tak, jak jsou. Jenoduše, surově, bez příkras. Rozhovory nejsou nijak spletité a jednoduché. Při čtení různých popisů vám běží fantazie na plené obrátky a přesto si ono místo dokážete představit tak realistcky, jako nikdy. Různá pojmenování navíc dávají celému příběhu poněkud zvláštní nádech. Ruce jsou humry, oko se stalo oknem, lidská duše náhle ničím víc, než prachobyčejným středem. Celou knihou vás navíc doprovází ona podivná pochmurná nálada a naděje na šťastný konec vás každou stránkou opouští.

Postavy:
Jelikož se celá kniha otáčí okolo ztroskotaného námořníka. Není moc z čeho vybírat. Přesto se v knize neobjevuje jen on sám.
Christopher Hadley Martin - trosečník, bývalý důstojník námořnictva, před vstupem do armády herec, jež se pokoušel o napsání vlastní divadelní hry. Muž, který jde přes mrtvoly. Muž, který chce za každou cenu dosáhnout svého cíle. Muž, kterého když poznáte, nemůžete nazývat hrdinou.
Nathaniel Walterson - Martinův nejlepší přítel už od dětství. Tak trošku podivín žijící ve svém vlastním světě. Pacifista. K námořnictvu se přihlásil z neznámého důvodu, i když vůbec nemusel.
Mary Lowelová - žena, do níž se Martin zamiloval. Nejspíš ji znásilnil (to se v knize přímo nepíše, ale přinejmenším chtěl). Jednoho večera ji seznámil s Nathem, ale to neměl dělat. Ti dva se do sebe zamilovali a plánovali svatbu. Kvůli ní začne Martin svého přítele nenávidět.

Můj názor na dílo:
Kniha mne zaujala již od prvních slov. Zvláště tím, jak neobyčejně se autor vyjadřoval o obyčejných věcech. Vesměs se mi velice líbila. Jsou v ní zakotveny mnohé otázky, jež nutí čtenáře, aby se nad příběhem zpětně zamyslel. Snad bych jen vytkla přílišnou složitost některých popisů. Občas jsem se v popisech ztrácela. A taktém mne malinko zklamaly ony nezodpovězené otázky. I když možná proto, se mi ta kniha tak líbila...

Celkové hodnocení:
65% Když jsem dala Kingovi 70 ... tak tohle nemůže mít víc. Je to dobrá knížka, ale má své mouchy.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Četli jste knihu Ztroskotání Christophera Martina od Williama Goldinga?

Ano
Ne

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.