Únor 2009

Jane Austenová - Pýcha a předsudek

28. února 2009 v 15:53 | Awia |  Nlezeno, polapeno, přečteno
Jane Austenová (1775 - 1871), anglická spisovatelka a zakladatelka moderního rodinného románu v anglické literatuře, se narodila v Steventonu (hrabství Hamsphire) jako nejmladší ze sedmi dětí venkovského pastora. Studovala krátce na soukromých středních školách v Oxfordu a Readingu, ale její rodiče nebyli příliš zámožní a Jane, která se neprovdala, byla nucena žít v rodinách svých sourozenců, kde se věnovala dalšímu vzdělání a především také své největší zálibě - literatuře. Psaní se věnovala už od patnácti let, kdy vznikaly její krátké prózy, básně i dramatické scény. Později se věnovala i rozsáhlejší tvorbě. Její díla vycházela za jejího života anonymně, přičemž plného pochopení autorka dosáhla až ve dvacátém století. Píše výlučně o prostředí jí nejlépe známém, v němž sama strávila celý život - prostředí venkovského vyššího stavu. Hlavními postavami jejích děl jsou obvykle inteligentní, morálně silné hrdinky, které ostře kontrastují s pošetilostí svého okolí. Mezi její nejznámější díla patří ROZUM A CIT (Sense and sensibility, 1811), PÝCHA A PŘEDSUDEK (Pride and Prejudice, 1813), MANSFIELDSKÝ PARK (Mansfield Park, 1814), EMA (Emma, 1815), NORTHANGERSKÉ OPATSTVÍ (Northanger Abbay, 1818) a PŘEMLOUVÁNÍ (Persuasuion, 1818).

Celková charakteristika
Pýcha a předsudek je bezesporu nejslavnější román anglické autorky Jane Austenové odehrávající se na přelomu 18. a 19. století. Přestože ona sama žila za dob začátků největších romanopisců, předběhla svou dobu o desítky let a dnes je řazena k realistům. Idylická románová komedie z anglického venkovského prostředí je lehce ironickým příběhem o rodinných vztazích mezi příslušníky středostavovské společnosti. Klidný a nerušený život rodiny Bennetových je zde narušen příjezdem mladého zámožného pána a jelikož tu máme hned pět dcer na vdávání, není radno zahálet. Jemný cit, který autorka vkládá do každého slova, lehká ironie a vtipné rozhovory, nás provázejí celou knihou od počátku až do konce. Jedná se o skvělou kombinaci romantiky a humoru, i když místy trpčího, přesto dílo nevyznívá pesimisticky či výsměšně.
 .
Postavy
Hlavní hrdinkou je bezesporu Elizabeth, druhá nejstarší dcera v rodině Bennetových. Mladá, krásná a dobře vychovaná inteligentní dáma se smyslem pro humor si dokáže každého získat, avšak svými lehce pobuřujícími názory a některými postřehy může proti sobě snadno nejednu osobu poštvat. Eliza je totiž na svou dobu značně emancipovaná žena, která má svou vlastní hrdost. Matce se často vzpírá a nemá s ní dobré vztahy. Nemá nic proti vdávání, ale milenci by tak měli učinit z lásky a nikoliv proto, že je to pro ně "výhodná partie". Není pochyb, že právě v Lízince viděla autorka sama sebe.
Značný prostor v knize dostává také Lízina starší sestra Jane, která se zamiluje do dobrosrdečného Bingleyho, jež se nedávno přistěhoval do nedalekého Netherfieldského panství. Jane je velmi jemná a citlivá a pro svou krásu také velmi atraktivní, není tedy divu, když Bingley její city opětuje. A i když se na čas jejich cesty rozchází, Jane nezatrpkne a v duchu své dobrosrdečné povahy mu dál přeje jen to nejlepší. V tomto ohledu je Jane lehce naivní, neboť na druhých vnímá jen to dobré a jejich špatné činy se snaží všemožně omlouvat. I když se to snaží nedávat najevo, v době, kdy ji Bingley opustí, velmi trpí.
Bingley se stal okamžitě po svém příjezdu středem zájmu širokého okolí. Mladý, pohledný, ale také značně zámožný muž ze severní Anglie, který stále ještě hledá svou celoživotní družku. Bingley je přátelské a otevřené povahy a okamžitě podlehne kouzlu krásy Jane Bennetové. Bohužel až příliš dává na rady svého přítele Darcyho a chybí mu špetka vzdoru. Právě díky své lehké manipulovatelnosti z Netherfieldu odjíždí. Naštěstí vše dobře dopadne.
Již zmíněný přítel pana Bingleyho, pan Darcy, se oproti ostatním postavám vyznačuje svou šlechtickou krví. Z počátku působí jako nabubřelý mrzout a arogantní snob, kterému není nikdy nic dobré. Nikdo nechápe, jak se s ním může veselý Bingley kamarádit a považovat ho za svého nejlepšího přítele. Obyvatele Merytonu si svým chováním rozhodně nezíská. Pod chladným povrchem se však skrývá citlivé jádro a především srdce, které dokáže vzplanout i takovým citem jako je láska.
 .
"Že uhádnu, o čem dumáte?"
"O tom si dovoluji pochybovat."
"Říkáte si v duchu, jak nesnesitelné by bylo trávit mnoho večerů tímto způsobem - a v takové společnosti; a jsem vskutku s vámi zajedno. Už dávno jsem se
tak nenudila! Všude ten nevkus a ta hlučnost - jak jsou tu všichni bezvýznamní a na jak důležité si hrají! Velice ráda bych slyšela, jak byste je svým břitkým jazykem popsal vy!"
"Ujišťuji vás, že vaše domněnky vůbec neodpovídají skutečnosti. Obíral jsem se v duchu daleko příjemnějšími úvahami. Přemítal jsem, jakou rozkoš mohou skýtat čarovné oči, zasazené do pěkné dívčí tvářičky."
Slečna Bingleyová mu ihned pozorně zapátrala ve tváři a přála si zvědět, které dámě se zadařilo probudit v něm tyto pocity. Pan Darcy odvětil neohroženě:
"Slečně Elizabeth Bennetové."
"Slečně Elizabeth Bennetové!" opakovala slečna Bingleyová. "Nestačím žasnout! Odkdypak vás takto zaujala? A povězte mi, prosím, kdy vám budeme smět blahopřát?"
(str. 27)

.
Tato ukázka nejenže zachycuje pana Darcyho v momentě, kdy podlehl kouzlu slečny Bennetové, ale také nám krásně ukazuje jeho osobité vystupování a hloupost, jíž se slečna Bingleyová a mimo ní i jiné vedlejší postavy vyznačují. Autorka u doplňkových postav vyzdvihovala jen jim příznačné a pro ně tolik charakteristické vlastnosti, jako je na příklad omezenost, povrchnost, podlézavost, nanicovatost, povýšenost aj. To by samo o sobě nebylo nijak na škodu, avšak s touto "osekanou" charakteristikou se setkáváme pouze u těch "špatných" nebo, mám-li být přesnější, u těch, kteří mnohdy i neúmyslně brání štěstí hlavních postav.
Za jedinou prokreslenější zápornou postavu by se dal označit plukovník Wickham, nesoucí přídomek "zlotřilý". Tento charismatický mladík, který svým zdvořilým a přívětivým chováním každého ihned zaujme a okouzlí, ve skutečnosti jen využívá své krásné tvářičky a dobrých způsobů, aby tak vodil širokou veřejnost za nos. Pod maskou příjemného společníka se skrývá hazardní hráč s dluhy na každém kroku a pověstí černější než jeho nové boty. Sám však naráží, když utíká s nejmladší Bennetovou dcerou Lydií a je nucen si ji následně vzít, ačkoliv to nikdy neměl v plánu.
 .
Kompozice a děj
Kniha je psána chronologicky bez žádných retrospektivních částí. O minulosti postav se dozvídáme buď z jejich popisu, který je nám nabídnut krátce po té, co vstupují na scénu, nebo pozdějších rozhovorů. Hlavní zápletka je nám představena již na začátku - dcery se prostě musí vdát - , ale dostát původnímu záměru nakonec nebude tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. A ačkoliv již od začátku čtenář očekává šťastný konec, autorka si pro něj v průběhu knihy nachystá nejedno překvapení. Právě díky její schopnosti dát milenecké dvojici do cesty na první pohled nepřekonatelnou překážku a následně bezvýchodnou situaci nečekaně rozřešit, nutí čtenáře, aby příběh do poslední stránky neopouštěl.
Do života na Longbournském panství, kde sídlí rodina Bennetových, vstupujeme ve chvíli, kdy starostlivá matka Bennetová promlouvá ke svému choti a snaží se ho přesvědčit o nutnosti návštěvy právě přistěhovalého zámožné mladíka Bingleyho na jeho nedalekém Netherfieldském panství. Pan Bingley je totiž bez manželky a oni mají doma hned pět dcer na vdávání. Jen naprostý hlupák by tuto příležitost nevyužil. Na Merytonském plese poté dochází k seznámení hlavních párů celého příběhu - pana Bingleyho s Jane a pana Darcyho s Elizabeth. A zatímco první pár v sobě od prvopočátku nachází zalíbení u zbylé dvojice je to právě naopak. Když poté Jane onemocní a je nucen zůstat v Netherfieldu, kam za ní Elizabeth nakrátko přijíždí, dochází k ještě většímu utvrzování pocitů. Vše se zdá v nejlepším pořádku a proto nikdo nechápe, proč náhle Bingley odjíždí do Londýna bez řádného rozloučení.
Jane se snaží být silná, ale smutek ji až příliš zmáhá. Proto se odjíždí odreagovat za svou tetou a strýcem. Elizabeth jede naopak na návštěvu ke své přítelkyni Charlotte, která si vzala pana Collinse, jemuž má po smrti pana Benneta připadnout Longbournské panství a jehož ruku Elizabeth s díky odmítla. A právě zde, nedaleko panského sídla vznešené lady Catherine, se setkává s druhou a nanejvýš nečekanou žádostí o ruku.
.
Z těchto úvah ji náhle vytrhlo zazvonění u domovních dveří; příjemně ji vzrušila představa, že by to mohl být sám plukovník Fitzwilliam, neboť už jednou se ukázal tak pozdě večer a nyní sem mohl zajít jen a jen kvůli ní. Tento předpoklad se však nepotvrdil a její vzrušení nabylo zcela jiné podoby, když k svému překvapení spatřila na prahu pokoje pana Darcyho. Začal se jí překotně poptávat po zdraví, jako by přišel jen proto, aby se ujistil, že už je jí lépe. Odpovídala mu s chladnou zdvořilostí. Usedl na okamžik, pak vstal a jak se přecházet po místnosti. Elizabeth to překvapilo, ale neříkala nic. Po několikaminutovém odmlčení k ní rozčileně přistoupil a takto začal:
"Marně jsem se bránil. Nemám sil. Nemohu přemoci svůj cit. Musíte mi dovolit, abych vám vyjevil, jak hluboce vás obdivuji a miluji."
(str. 158)
Takováto slova, následovaná nabídkou k sňatku, Elizabeth samo sebou zaskočí a v jistém smyslu i příjemně překvapí. Bohužel přicházejí v nejméně vhodnou chvíli, kdy není Lízino mínění o jejím nápadníkovi zrovna nejlepší. Ve výsledku si ho Eliza ještě více znechutí a tak na jeho procítěnou žádost a vyznání citů chladně odpovídá:
 .
"Je, pokud vím, ustáleným zvykem, vyjádřit za těchto okolností vděčnost za vyznané city, ať jsou či nejsou opětovány. Vyznání přirozeně zavazuje k vděčnosti, a kdybych vděčnost cítila, poděkovala bych vám nyní. Nemohu to však učinit - nikdy jsem nestála o vaši náklonnost a vy jste jí podlehl proti své vůli. Velmi nerada působím někomu bolest. Stalo se to však naprosto neúmyslně, a jsem si jista, že nebude mít dlouhého trvání. Úvahy, které vám tak dlouho bránily vyznat se ze svých citů, vám jistě pomohou je po tomto rozhovoru překonat."
(str. 159)
 .
Následuje rozhovor plný křivd a bolesti, po jehož skončení nemá hrdinka daleko k pláči. Nečekejte však slzy lítosti nad hloupým rozhodnutím, jako spíš slzy vzteku a pobouření. Teprve až obdrží sáhodlouhý Darcyho list, kde je jí vše řádně vysvětleno, uvědomuje si mladá hrdinka svou osudovou chybu. Jak rychle vznesla soud! A jak daleko byl od pravdy! Na lítost je však příliš pozdě. Všechny naděje se zdají být zmařeny. Když se pak Elizabeth náhodou dostává na Darcyho sídlo ani v nejmenším nepočítá s tím, že by se zde setkala s jeho majitelem. Naštěstí pro ni se tak stane a je jí umožněno zkusit vše od začátku. Zpočátku nejistý cit opět rozkvete a je tentokrát opětován i z druhé strany. To by jim ale do cesty nesměla přijít další překážka. Darcy se však nebojí o Lízinu ruku požádat podruhé a to i přesto, že se z toho nejspíš jeho drahá tetinka, lady Catherine, dočista zblázní.
Ano, kniha je plná sladké romantiky a hořkých zklamání, ale jen hlupák by od této knihy očekával něco jiného. Přesto to není vše, co může toto dílo od Jane Austenové nabídnout. Rozhodně se zde nezapře také kritika soudobé společnosti, která je zde podána na lehké notě hravé veselosti. Právě prostřednictvím Elizabeth autorka naráží na morálku jednotlivých společenských vrstev, jak jsou plné pýchy a předsudků. Ukazuje nám šlechtice přesvědčené o svojí důležitosti, různé patolízaly, co se jim snaží zavděčit, a taktéž střední vrstvu na venkově, která se tváří nadutěji, než by měla, ale je neschopná si něco takového vůbec připustit.
 .
Jazyk a styl
Autorka nám příběh předkládá vyprávěcím postupem s řadou dokreslujících popisných scén než rychlým dějovým spádem. Přesto čtenář u knihy netrpí. Vše totiž vyvažují živé dialogy, v nichž postavy dostávají svůj prostor. Austenová má oblibu v delších souvětích, které však nejsou nesrozumitelná, a užívá barvitý jazyk plný synonym. Celý děj je popisován er-formou z pohledu třetí osoby. Překlad je v celku dobrý, bohužel plný archaismů, které mohou na první pohled odradit.
 .
Ukázka
Elizabeth se brzy vrátila čtverčivá nálada a chtěla po Darcym, aby jí vysvětlil, proč se do ní vlastně zamiloval. "Jak vás to vůbec napadlo?" zeptala se. "když už jste jednou začal, dovedu pochopit, že jtse v tom krásně pokračoval, ale co to poprvé vyvolalo?"
"Nemohu určit hodinu ani místo ani pohled ani slůvko, které to způsobilo. Je to už příliš dávno. Byl jsem v tom až po uši, než jsem si vůbec uvědomil, že jsem začal."
"Mé kráse jste hned tak rázně odolal, a pokud jde o mé způsoby - chovala jsem se k vám vždy jen o kousek lépe než nezdvořácky a mluvila jsem na vás obvykle spíš s tím úmyslem, abych vás potrápila, než naopak. Ne, buďte upřímný: že se vám líbily mé nezpůsoby?"
"Vaše vtipná vyřídila se mi skutečně moc líbila."
"Můžete tomu rovnou říkat nezpůsoby. Dá se to stěží nazvat jinak. Ale pravda bude, že jste byl znechucen zdvořilůstkami, obdivem a uctivou pozorností. Znelíbily se vám ženy, které se každým slůvkem, každým pohledem, každou myšlenkou snažily jen o to, aby se vám zavděčily. Já jsem vás vyburcovala a zaujala, protože jsem si počínala právě opačně. Kdybyste nebyl z duše dobrý člověk, byl byste mě za to nenáviděl, ale třebaže jste se to snažil všemožně tajit, máte ušlechtilou a spravedlivou povahu a v hloubi srdce jste hluboce opovrhoval lidmi, kteří se vám tak pilně kořili. Vidíte - ušetřila jsem vám námahu se zdůvodňováním, a když se to tak vezme kolem a kolem, začínám být přesvědčená, že to logické vysvětlení. Vždyť o mě nic dobrého nevíte - ale na to se asi nikdo neohlíží, když se zamiluje."
"Což jste neukázala svou dobrotu, když jste tak láskyplně ošetřovala nemocnou Jane v Netherfieldu?"
"Zlatá Jane! Kdy to by byl pro ni neudělal? (…) Proč jste se mě tak stranil, když jste sem poprvé přišel a pak u nás obědval? A hlavně proč jste se při těch návštěvách tvářil, jako by vám na mě vůbec nezáleželo?"
"Protože jste byla tak vážná a zamlklá a ani trošku jste mi nepomohla."
"Ale já jsem se styděla."
"Já též."
"Při tom obědě jste si se mnou mohl trochu porozprávět."
"Muž, kterému by srdce tak nepřekypovalo, by to byl jistě udělal."
(str.307 - 308)
 .
Můj názor na dílo
Jelikož nemám ráda červenou knihovnu, kde je vše až příliš idylicky vylíčeno, dívala jsem se na knihu z počátku poněkud skepticky. Nakonec mne však mile překvapila. Nemohu říci, že by mne autorčin vypravěčský styl kdovíjak zaujal či vtáhl do děje, ale od okamžiku, kdy na scénu přišel pan Darcy, kniha nabyla zcela nového rozměru. Sledovat vývoj jeho vztahu s mladou Elizabeth, především pak jejich četné rozhovory, bylo pro mne potěšením a to překvapivě i v době, kdy se jejich promluvy přeměnily na sladké cukrování šťastně zamilovaného páru (viz ukázka). Navíc autorka vtipnou a neotřelou formou poukázala na jak na lidské nedostatky, tak na některé vlastnosti, které rozhodně netrápili jen viktoriánskou Anglii, ale jsou staré jako lidstvo samo. Možná právě proto by se dílo dalo označit za nadčasové.

The Author

28. února 2009 v 12:30 | Katherine |  About
Naposledy aktualizováno: 20. 8. 2015
Věk: 23 let
Kontakt: awia@email.cz
Povolání: student (Anglistika)

Naivní dítě v těle dospělého. Snílek s hlavou v oblacích srážející se s krutou realitou. Optimistický pesimista, melancholik s duši sangvinika, cholerický flegmatik. Složitá osobnost a přece tak snadno čitelná. Tvor beze jména. Jsem tím, kým jsem. Jsem K.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.


William Shakespeare - Hamlet

16. února 2009 v 21:36 | katHys |  Nlezeno, polapeno, přečteno
WILLIAM SHAKESPEARE (1564 - 1616)
HAMLET, KRALEVIC DÁNSKÝ (1601)


Významný anglický básník a dramatik, klíčová postava moderního evropského dramatu. Dochovalo se 39 jeho divadelních her, 154 sonetů, dvě dlouhé epické básně a několik dalších děl. Jeho hry byly přeloženy do každého významnějšího jazyka. Jeho nejslavnějšími díly jsou ZKROCENÍ ZLÉ ŽENY (1594), SEN NOCI SVATOJÁNSKÉ (1596) nebo KUPEC BENÁTSKÝ (1597) z komedií, u historických her by to mohli být RICHARD II. (1596) a RICHARD III. (1593), a z dramatické tvorby pak HAMLET (1604), KRÁL LEAR (1606) či MACKBETH (1606).

CELKOVÁ CHARAKTERISTIKA
Tragédie o pěti dějstvích. Jedno z nejznámějších Shakespearových děl. Hra je především myšlenková, než dějová. Autor zde rozebírá královský dvůr a jeho zápletky. Dílo poukazuje na touhu po moci, která se nezastaví ani před intrikami a násilím. Uvažuje zde o smyslu života, lidské existenci a o rodinných a milostných konfliktech. Jedná se o renesanční psychologické drama mladého člověka, jehož děj je založen na motivu vraždy a pomsty. Námět k Hamletovi čerpal Shakespeare ze středověkých kronik, děj se odehrává na starém hradě Elsinor, ale v mnohých filozofických úvahách, zejména prince Hamleta, mohl každý Angličan, autorův současník, najít paralelu s přítomnou realitou.

POSTAVY
Hamlet je dánský princ, hlavní postava celého dramatu. Miluje Ofélii, která se jej však straní. Když se dozví pravdu o smrti svého otce, předstírá šílenství. Nechce nikomu ukřivdit neprávem a chce se přesvědčit o vině svého strýce. Prožívá těžké duševní stavy, v nichž přemýšlí o smyslu lidské existence a o zločinnosti světa. Touží po pomstě, ale pochybuje sám v sebe.
Klaudius, Hamletův strýc a nynější král, který zavraždil Hamletova otce, aby se dostal na trůn. Neostýchá se ani vzít si bratrovu manželku. Později žádá odpuštění, ale na konci se projeví jeho pravá povaha, když svou ženu nechá s klidem zemřít.
Gertruda je Hamletova matka. Velmi se o něj bojí a trápí ji synovo šílenství. O Klaudiově zradě nemá tušení. Když se poté od Hamleta dozvídá pravdu, je zděšena.
Horacio, Hamletův nejlepší přítel, čestný a spravedlivý. Dovede uchovat tajemství, že Hamlet šílenství jenom předstírá. Má schopnost soudit Hamletovo jednání a Klaudiovu vinu.
Polonius, nejvyšší králův komoří. Otec Ofélie a Laerta. Ve hře představuje typického podlézavého člověka. Snaží se králi ze všech sil zalíbit, až je to směšné. Za svou touhu zaplatí životem.

DĚJ A KOMPOZICE
Dílo je členěno na pět dějství.
První dějství - Dánský král zemřel. Ovdovělá královna Gertruda se provdá za jeho bratra. Princ Hamlet je z toho nešťastný a jeho neštěstí se ještě znásobí, když jej stáže upozorní na ducha chodícího v noci na hradbách. Hamlet se s ním setká a zjistí, že je to duch zemřelého otce. Ten mu řekne, že byl zavražděn a chce po Hamletovi pomstu.
Druhé dějství - Hamlet začne předstírat šílenství. Polonius - hlavní králův komoří, si jej vykládá po svém. Myslí si, že je kvůli jeho dceři Ofélii, do níž je Hamlet zamilován. Snaží se tu záhadu rozluštit. Král zároveň za Hamletem pošle dva šlechtice, aby z něj něco vytáhli. Ten jim však nevěří a využije kočovných herců, aby zinscenovali představení o králově smrti. Hamlet se tak chce přesvědčit o strýcově vině.
Třetí dějství - Dílo bylo vykonáno. Král odešel z představení. Hamlet se za ním vydal, aby ho zabil, ale nenašel dost odvahy. Nakonec na požádání zajde za královnou a vyjeví jí celou pravdu o svém strýci. Ta si však myslí, že je to jen následek jeho šílenství. Hamlet zaslechne nějaký šramot a v rozrušení zabije Polonia skrývajícího se za křeslem. Myslel si, že to byl král.
Čtvrté dějství - Hamlet odjíždí do Anglie. Tuší však královu zradu a proto se zmocní dopisu, jež král napsal. Stojí v něm, že má král Anglie Hamleta popravit. Hamlet to jen tak nenechá a změní obsah dopisu. Poté se vrací zpět do Dánska.
Páté dějství - Setkává se se svým věrným přítelem Horatiem, který ví celou dobu pravdu. Narazí taktéž na dva hrobníky, jež kopou hrob Ofélii, která se utopila. Laertes, Oféliin bratr, chce pomstít její a otcovu smrt. Spolu s králem tedy ukují na Hamleta léčku. Na konci umírá královna, která vypila otrávené víno. Taktéž Laertes a Hamlet je zraněn otráveným mečem. Před smrtí však stihne zabít Klaudia a vykonat tak svou pomstu.

JAZYK A STYL
Kniha je psána formou divadelní hry - dramatu. Autor zde používá pro něj typický blankvers - jedná se nerýmovaný jambický verš o pěti stopách, končící na přízvučnou slabiku. Vyskytují se zde živé dialogy, myšlenkově závažné monology zabývající se otázkou lidské existence, časté jsou přechodníky a prvky tragické, komické i satirické. V textu se často vyskytují básnické nebo mírně archaické výrazy.

MŮJ NÁZOR NA DÍLO
Jednalo se o třetí Shakespearovu hru, kterou jsem kdy četla. Musím říci, že se mi ze všech líbila nejvíce. Nejspíš za to může spíše myšlenkový charakter celého díla. Hra mne donutila o mnoha věcech popřemýšlet.



Milan Kundera - Nesnesitelná lehkost bytí

16. února 2009 v 21:36 | Katherine. |  Nlezeno, polapeno, přečteno
Milan Kundera (nar. 1929) chtěl být na začátku své spisovatelské dráhy hudebním skladatelem. Toto rozhodnutí má jistě co do činění s jeho otcem, muzikologem a klavíristou Ludvíkem Kunderou, který působil na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Ačkoliv se Milan Kundera skladatelem nakonec nestal, studium hudby mělo značný vliv na jeho estetické vnímání i prozaický styl. Kundera byl v šedesátých letech tvůrcem výrazně angažovaným ve věcech veřejných. Po projevu na 4. sjezdu Svazu československých spisovatelů (1967) byl vyřazen z oficiální literatury v době tzv. normalizace. Musel opustit fakultu FAMU, kde přednášel světovou literaturu, a bylo mu znemožněno publikování. Jeho situaci nakonec vyřešila možnost stáže a výuky na francouzských vysokých školách. Z Francie se Kundera odmítl do Československa vrátit; v roce 1987 byl zbaven českého občanství. Nakonec se usídlil v Paříži, kde žije dodnes. Své romány nyní píše pouze francouzsky. Mezi jeho neznámější díla patří Žert (1967), Valčík na rozloučenou (1979), Kniha smíchu a zapomnění (1981) Nesmrtelnost (1993), Nesnesitelná lehkost bytí (2006), aj.
.
Celková charakteristika
Cesta tohoto románu k českému čtenáři byla zdlouhavá a spletitá. Poprvé vyšel roku 1985 v Torontu v nakladatelství manželů Škvoreckých Sixty - Eight Publisher. Pod záštitou nakladatelství Atlantis se však v České republice objevuje až v roce 2006, protože po vydání románu Žert (1967) totalitní režim zakázal publikování Kunderových děl. O vydání se uvažovalo hned po revoluci, ale autor k tomu nedal svolení a svůj názor po dlouhou dobu nezměnil. Jako i jiná Kunderova díla i zde autor spojuje tematiku osobní i společenskou. Vedle vyprávěného příběhu o lásce a problematice lidských vztahů zde najdeme značnou kritiku západoevropské levice i českého disentu, což způsobilo vášnivé politické diskuze. To ale není vše, co tato kniha nabízí. Mnohem podstatnějším je totiž ústřední téma, vyjádřené už v názvu - "nesnesitelná lehkost" života postrádajícího hlubší smysl, existence poznamenaná kanalizací a relativizací všech hodnot. Setkáme se zde s hledáním smyslu života, problematikou vnitřní a vnější svobody člověka a zároveň s neustále znázorňováním protikladů dobra a zla, lehkosti a tíže, kýče a umění. Nakonec je však jen na čtenáři, co si z knihy vezme - zda ji bude chápat jako příběh o spletitosti vztahu muže a ženy, nebo jej odsune stranou a větší důležitost přiloží k druhé, filosofické rovině.
.
Postavy
V celém románu dominují čtyři postavy, z jejichž pohledu je nám příběh předkládán. Nesetkáme se zde s vnějším popisem, mnohem větší pozornost autor věnuje psychologii postav, jejich pocitům, názorům a taktéž motivům k činům. Představuje nám realisticky prokresleného člověka, ale sám přitom říká, že se nejedná o skutečné postavy:
.
Bylo by hloupé, aby se autor snažil čtenáři namluvit, že jeho postavy skutečně žily. Narodily se nikoli z těla matky, ale z jedné dvou sugestivních vět či z jedné základní situace. Tomáš se narodil z věty einmal ist keinmal. Tereza se narodila z kručení břicha.
(str. 49)
.
Hned na začátku se seznamujeme s Tomášem, váženým neurochirurgem v nejmenované pražské nemocnici. Tento rozvedený donchuán střídá partnerky pomalu častěji než ponožky. Nehledá hluboký vztah. Touží po tělesném potěšení, které nazývá "erotickým přátelstvím". Jeho jedinou stálou přítelkyní je malířka Sabina, ke které se pořád vrací. Není to však kvůli vroucímu citu, ale sympatiím, které k sobě tito dva milenci vzájemně pociťují. Když však do života tohoto sebejistého a silného muže vstupuje Tereza, vše se pro něj rázem mění. Zjišťuje, že je proti ní slabý, byl by ochoten udělat vše, jen aby ji udělal šťastnou. Milenek se však vzdát nedokáže stejně, jako se nedokáže vzdát Terezy - jediné ženy, do níž se kdy zamiloval. Sex s ženami je pro něj zálibou, vyhledávaným potěšením. Nebojí se ho přirovnávat k zálibě k fotbalu. Tereza však má před všemi jeho milenkami výsadu. To vedle ní každý večer ulehá, to ona smí sdílet jeho byt i lože.
.
Jeho dobrodružství s Terezou začalo přesně tam, kde dobrodružství s jinými ženami končilo. Odehrávalo se na druhé straně imperativu, který ho hnal za dobýváním žen. Nechtěl na Tereze nic odhalovat. Dostal ji odhalenou. Miloval se s ní dříve, než stačil vzít do ruky svůj imaginární skalpel, jímž otvíral ležící tělo světa. Ještě dříve než se stačil ptát, jaká bude, až se budou milovat, už ji miloval.
Příběh lásky začal až potom: dostala horečku a on ji nemohl poslat domů jako jiné ženy. Klečel u jejího lůžka napadlo ho, že mu ji někdo poslal po vodě v ošatce. Řekl jsem ji, že metafory jsou nebezpečné. Láska začíná metaforou. Jinak řečeno: láska začíná ve chvíli, kdy se žena vepíše svým prvním slovem do naší poetické paměti.
(str. 224 - 225)
.
Tereza značí jakýsi Tomášův protiklad. On o ni zpočátku nestál, ona se do něj zamilovala takřka na první pohled. Snadno by na ni zapomněl, nikdy by se k ní do malého města nevrátil. I zde to byla ona, kdo se odhodlal ke kroku do neznáma. K tomu všemu však vedla pouze souhra náhod, bez nichž by si snad Tomáše ani nevšimla. Za prvé: měl u sebe knihu. Tereza knihy milovala, neboť jí poskytovaly únik před skutečným světem. Pro ni měly knihy vždy význam jakéhosi tajného bratrství. To bylo poprvé, kdy s Tomášem cítila sounáležitost. Svou roli měl i Bach linoucí se z rádia, když jako servírka obsluhovala zákazníky. Navíc zde bylo i ono magické číslo šest, které značilo jak číslo Tomášova pokoje, tak hodinu, kdy jí končila směna. To už přece muselo něco znamenat, nebo ne?
Při soužití s Tomášem však Tereza pociťuje jakousi nerovnost. Zatímco on je ten silný, ona je slabá. Vše, co dělá, je jen z lásky k Tomášovi. Je mu naprosto oddaná a jediné, co mu může nabídnout je její věrnost. Proto jí jeho nevěry tolik zraňují. Sama přitom však cítí, že má v Tomášově životě nezastupitelné místo, že ji miluje. Štěstí zažívá až ve chvíli, kdy se přestěhují na vesnici, kde se každý zná a avantýry se ženami zde nehrozí. Netrvá to však dlouho. To podvědomí se jí začnou vkrádat výčitky, že Tomášovi značila život. Kdyby byla silnější, mohlo by být všechno úplně jinak…
Po jistou dobu je Terezinou sokyní již zmiňovaná malířka Sabina. Sabina se snaží tvořit svá individualistická díla i přes nepřízeň komunistického režimu. Vyžívá se zvláště ve dvojexpozici. Její první dílo tohoto rázu vlastně vzniklo náhodou.
.
"Tenhle obraz jsem zkazila. Skápla mi na něj červená barva. Byla jsem nejdřív nešťastná, ale pak se mi začala ta skvrna líbit, protože vypadala jako prasklina. Jako by staveniště nebylo skutečným staveništěm, nýbrž puklou divadelní dekorací, na níž je staveniště pouze namalované. Začala jsem si s tou prasklinou hrát, rozšiřovat ji, vymýšlet si, co by bylo možno za ní vidět. Tak jsem namalovala svůj první cyklus obrazů, který jsem nazvala Kulisy. Nesměl je samozřejmě nikdo vidět. Byli by mě vyhodili ze školy. Vždycky byl vpředu perfektně realistický svět a za ním, jako za roztrženým plátnem dekorace, bylo vidět něco jiného, tajemného nebo abstraktního."
Odmlčela se a pak ještě dodala: "Vpředu byla srozumitelná lež a vzadu byla nesrozumitelná pravda."
(str. 76)
.
Sabina nesnáší kýč. Kýč je to, čemu se chce celý život vyhnout. To je také jeden z důvodů, proč opouští totalitní Československo a stěhuje se do Ženevy, protože každý totalitní politický režim potřebuje kýč. V cizině také může předvádět své obrazy. Nikde však není spokojená. Místo jejích děl si lidé více všímají jejího života, vidí v ní chudinku, uprchlici před režimem. Nenachází ani klid. Jejím jediným únikem ze světa povinností je láska. Zvláštní dvojici tvoří se svým milencem Franzem. Jejich vztah totiž není založen na harmonii, nýbrž na vzájemných nedorozuměních. Důležitou roli v Sabinině životě však hraje i zrada a proto, když se Franz své ženě přizná s nevěrou, zrazuje ho a navždy z jeho života odchází.
Posledním ústředním hrdinou románu je žádaný švýcarský historik Franz. Franz žije spořádaným způsobem života. Jeho postoj k ženám je založen na věrnosti, soucitu a lásce. Svou ženu, Marii-Claude, si vzal proto, že mu v opačném případě vyhrožovala smrtí. Byla odhodlaná k sebevraždě, což ho uchvátilo. Miloval ji však? Na první pohled je to spokojený člověk, ale uvnitř křičí. Jeho touha po vzpouře a revoluci se bouří proti stávajícímu stereotypu. Nejspíš právě to je jeden z důvodů, proč propadá kouzlu Sabiny, která uprchla ze země okupované Rusy. Miluje ji a je ochoten kvůli ní opustit manželku i dceru. A i když z jeho života Sabina beze stopy mizí, ve vzpomínkách ho doprovází na cestě životem dokonce až do jeho smrti.
.
Kompozice a děj
I když autor nepíše ve složitých a nepochopitelných souvětích, přesto klade na čtenáře mimořádné nároky, nenechává ho chladným a počítá s tím, že nebude jen pasivně přejíždět řádky, ale zapojí mozkové závity a prohlédne všechny souvislosti. Pozornost musíte klást každičké informaci, neboť vám nikdo nezaručí, zda právě ona nebude v pozdějším ději nějak podstatná či dále rozvíjená. Stačí jen na okamžik vypnout a náhle vám smysl naprosto uniká. Román totiž nespočívá v jednotě děje, jelikož ta je důsledně porušována a nahrazována jinými jednotami - společnými postavami, jednotou témat, společnými motivy jednotlivých částí knihy.
Kundera svůj román rozdělil do sedmi částí (právě toto sedmidílné členění upomíná na vrcholné symfonie Ludwiga van Beethovena, v čemž se odráží jeho prvotní úmysl stát se hudebním skladatelem). Tyto části na sebe chronologicky nenavazují, vzájemně se prolínají a doplňují. Například první část je psaná z pohledu Tomáše, kdežto v druhé části se seznamuje s Terezou, jejím životem a vztahem s matkou, poměry v rodině, ale zároveň je jejím vyprávěním doplněna Tomášova část příběhu. Každou částí se taktéž prolíná již zmiňovaná filosofická rovina, kdy jednou řešíme samotnou nesnesitelnou lehkost bytí, poté politický režim Československa, či problematikou vztahu muže a ženy. Specifickým oddílem je "Malý slovník nepochopených slov", který se soustřeďuje na vztah mezi Sabinou a Franzem, jenž je založený na vzájemném nedorozumění a odlišném chápání významů důležitých slov.
Děj je docela jednoduchý. Tomáš se zamiluje do Terezy. Nějakou dobu spolu žijí a nakonec si ji vezme. I tak se však nedokáže vzdát svých avantýr s jinými ženami. Po sovětské okupaci r. 1968 s ní odchází do Švýcarska a kvůli ní se později vrací do Československa, kde pro svůj zádový politický postoj prožívá profesní a společenský pád. Z uznávaného pražského lékaře se stává umývač oken, později řidič kamionu. Na vesnici, kam se tato dvojice později stěhuje, konečně dosahují stavu, který se dá nazvat štěstím. Tomáš si uvědomuje, že vše, co v životě podnikl, udělal kvůli Tereze, ale nijak toho nelituje. Tereza si to později uvědomuje, také, ale nedokáže se zbavit pocitu, že tam Tomášovi zkazila život. Zanedlouho poté oba umírají náhodou smrtí při autohavárii. Přesto však jejich smrtí román nekončí. O té se dozvídáme zhruba v prostředku knihy, kdy Sabina dostane dopis od Tomášova syna z prvního manželství. Dílo tedy ke konci nevyznívá nijak tragicky.
Všechny postavy v průběhu knihy hledají jakési naplnění, završení své cesty životem, kdy dosáhnou svého životního cíle a poté si mohou s klidem říci, že už mohou s poklidem zemřít. Smrt však přichází neočekávaná a zasáhnout nás může zcela náhodně. Franz si teprve pár minut před tím, než je zavražděn při loupežném přepadení, uvědomuje, jak byla jeho láska k Sabině nesmyslná po té, co jej opustila, a že jedinou ženou, kterou doopravdy miluje je jeho brýlatá studentka, s níž později žil. Sabina, která unikla nejprve do Paříže a poté do Spojených států. Její minulost ji neustále pronásleduje. Vadí jí, že ji lidé berou jako chudinku, která před režimem opustila svou zemi. Nakonec se, zcela anonymně, usazuje na farmě dvou starých lidí. Ale ani tam nenachází klid, neboť ji neustále cosi tíží. Cítí, že tam nepatří. Cítí, že tam není doma. Nic ji tam nepoutá, nedrží.
.
Až do konce života bude Sabina dostávat od toho smutného vesnického spisovatele dopisů. Mnohá z nich zůstanou nepřečtena, protože země, z níž pochází, ji zajímá čím dál méně.
Starý muž zemřel a Sabina se přestěhovala do Kalifornie. Ještě dál na západ, ještě dál od Čech.
Prodává dobře své obrazy a má Ameriku ráda. Ale jen na povrchu. Co je pod povrchem, je cizí svět. Nemá tam dole žádného dědečka ani strýčka. Má strach se dát zavřít do rakve a spustit dolů do americké hlíny.
Napsala proto jednoho dne závěť, v níž stanovila, že její mrtvé tělo má být spáleno a popel rozprášen. Tereza a Tomáš zemřeli ve znamení tíže. Ona chce zemřít ve znamení lehkosti .Bude lehčí než vzduch. Podle Parmenida je to proměna negativního v pozitivní.
(str. 292)
.
Jazyk a styl
Kundera má velmi specifický sloh. Nečekejte od něj složitá souvětí, barvité popisy prostředí, metafory a básnický jazyk. Vyjadřuje se velice věcně a specificky. Na nic si nehraje, nepřetvařuje se, nic neskrývá. Delší souvětí nejsou výsledkem malebného vylíčení krajiny, ale rozvíjení nějaké myšlenky, filosofování, do něhož se tak často pouští. Zvláštní oblibu má autor v pokládání otázek. A i když předkládá možné vysvětlení, nikde netvrdí, že je právě tato odpověď správná. Nechává čtenáře napospas vlastním myšlenkám. Jakoby o něj snad přestával mít zájem. Právě věk tázání se dodává dílu jakousi hlubší myšlenku. Občasné metafory a přirovnání spíše dokreslují, dovysvětlují danou situaci, než aby nám ji samy ukazovaly.
.
Zase ho napadlo, že Tereza je dítě, která někdo položil do ošatky vytřené smolou a poslal po vodě. Není přece možno nechat plout košík s dítětem po rozbouřené řece! Kdyby dcera faraonova nebyla vylovila z vln košík s malým Mojžíšem, nebylo by Starého zákona a celé naší civilizace! Tolik starých mýtů začíná tím, že někdo zachrání pohozené dítě. Kdyby se Polybos neujal malého Oidipa, Sofokles by nenapsal svou nejkrásnější tragédii!
Tomáš si tehdy neuvědomoval, že metafory jsou nebezpečná věc. S metaforami není radno si hrát. Láska se může zrodit z jediné metafory.
(str. 19)
.
Kniha je psaná převážně v er-formě, i když do ní autor čas od času vkládá své myšlenky a píše z pohledu první osoby. Jazyk je spisovný. Spisovně se vyjadřují i postavy. Autor si rád hraje se slovy. Nepřehazuje však slovosled či něco takového. Mnohem více se zabývá jejich významem. Zvláštní kapitolou jsou pak názvy jednotlivých částí. Na první pohled nic neříkající slova, která však zaujmou, avšak z příběhu stejně nic neprozradí. Až při čtení se čtenář s překvapením dozvídá, jak tytéž názvy obsah přesně vystihují.
.
Ukázka
Při tanci mu řekla: Tomáši, všechno zlo v tvém krotě pochází ode mne. Kvůli mně jsi se dostal až sem. Tak nízko, že už se nedá jít nikam níž."
Tomáš jí řekl: "Co blázníš? O jakém nízko mluvíš?"
"Kdybychom zůstali v Curychu, operoval bys pacienty."
"A ty bys fotografovala."
"To je hloupé přirovnání" řekla Tereza. "Pro tebe znamená tvoje práce všechno, kdežto já mohu dělat cokoli a je mi to úplně jedno. Já jsem neztratila vůbec nic. Ty jsi ztratil všechno."
"Terezo," řekl Tomáš, "ty sis nevšimla, že jsem tady šťasten?"
"Tvoje poslání bylo operovat," řekla.
"Terezo, poslání je blbost. Nemám žádné poslání. Nikdo nemá žádné poslání. A to je ohromná úleva zjistit, že jsi volná, že nemáš poslání."
Nebylo možno nevěřit jeho upřímnému hlasu. Vybavil se jí obraz z dnešního dopoledne: viděla ho opravovat auto a zdál se jí starý. Došla tam, kam chtěla: vždycky si přece přála, aby byl starý. Znovu si vzpomněla na zajíčka, kterého tiskla ke tváři ve svém dětském pokoji.
Co znamená, stát se zajíčkem? To znamená pozbýt jakékoli síly. To znamená, že jeden už není silnější než druhý.
Kráčeli v tanečních krocích za zvuku klavíru a houslí a Tereza měla hlavu na jeho rameni. Takto měla hlavu, když spolu byli v letadle, které je odváželo mlhou. Zažívala teď stejně podivné štěstí a podivný smutek jako tehdy. Ten smutek znamenal: jsme na poslední stanici. To štěstí znamenalo: jsme spolu. Smutek byl formou a štěstí bylo obsahem. Štěstí naplňovalo prostor smutku.
Vrátili se ke stolu. Tančila ještě dvakrát s předsedou a jednou s mladíkem, který byl už tak opilý, že s ní na parketu upadl.
Potom šli všichni nahoru a rozešli se do svých pokojů.
Tomáš otočil klíčem a rozsvítil lustr. Viděla dvě postele přitisknuté k sobě, u jedné z nich noční stolek s lampou, z jejíhož stínidla, vyplašen světlem, se zvedl velký noční motýl a kroužil pokojem. Zezdola slabounce zazníval zvuk klavíru a houslí.
(330-331)
.
Můj názor na dílo
Musím uznat, že zpočátku jsem byla Kunderovým stylem poněkud zaskočená. Některé pasáže jsem si musela číst dvakrát po sobě, abych pochytila jejich význam, což mne dost odrazovalo. Brzy jsem ale zjistila, jak zajímavé může být probírat se autorovými myšlenkami. Prvotní zmatení trvalo tak dvě strany, po nichž jsem se do knihy plně ponořila a během pár dnů přečetla. Je to skvělý příběh. Zaujal mne nejen některými myšlenkami, ale také porušováním známých pravidel, zvláště co se kompozice týče. Jednotlivé postavy jsou pak kapitolkou sami pro sebe. Kundera vás vtáhne do děje, zahrne vás svými úvahami i sarkastickými narážkami. Omotá si vás kolem prstu. A až knihu dočtete, víte, že se k ní budete jednou vracet.

William Golding - Ztroskotání Christophera Martina

16. února 2009 v 21:36 | katHys |  Nlezeno, polapeno, přečteno
Autor
William Golding (* 19. 9. 1911 - + 19. 6. 1993 v St. Columb Minor, Cornwall) - anglický spisovatel, esejista, básník a dramatik oceněný v r. 1983 Nobelovou cenou za literaturu. Jeho první román PÁN MUCH (Lord of the Flies) se okamžitě ocitl na předním místě světové literatury. Mezi další Goldingovy romány, jejichž společným znakem je symbolické podobenství o odvěkém sváru dobrá a zla, patří napři. DĚDICOVÉ (Inheritors), ZTROSKOTÁNÍ CHRISTOPHERA MARTINA (Pineher Martin), VĚŽ (The Spire) a DVOJÍ JAZYK (The Double Tongue).
zadní obal knihy

Celková chrakteristika
V pořadí třetí Goldingovo dílo, v němž autor využil své válečné zkušenosti ze služby na křižních, minolovkách a torpédoborcích. Nejedná se pouze o běžný román, ale o symbolické podobenství, báji, mýtický příběh. Na prostém příběhu námořníka, který na nehostinném skalnatém útesu "přežil" torpédování své lodi německou ponorkou, Goldig zpracovává téma smrti, hříchu a konečného soudu. Samotné dílo navíc nabízí více otázek než odpovědí. Zde navíc originální "Goldingův trik" v závěru knihy narušuje již tak nejednoznačné vyznění příběhu a nutí nás opakovaně se zamýšlet nad Martinovým osudem a zároveň podrobit důkladnému zkoumání i náš vlastní život. Jen a jen na nás záleží, k jakým závěrům dospějeme. Od předešlých děl se však přeci jen o něco liší. Zatímco hrdinové z předešlých románu měli jakous takous naději, Christopher Martin ji již od počátku knihy nemá. A s každým dalším slovem vidina hrdinského trosečníka opadává.

Děj a kompozice
Děj knihy je velice prostý. Hlavní hrdina - Christopher Hadley Martin, důstojník anglického námořnictva, se na začátku topí v moři. Zjistíme, že jejich loď byla zasažena torpédem a tento mladík nyní svádí boj s vlnami. Nakonec je vyvrhnut na nehostinném ostrově. Na pusté skále, kde kromě tvrdého kamene, pár racků, vilejšů a slávek není zhola nic. Po prvotním šoku a prochladnutí příchází Martin k sobě a začíná se pozvolna vzpamatovávat. Nalezne jeskyňku s vodou, kterou stráží i když je kalná, neboť je to jediná pitná voda v této pustině. Prozkoumá celý tento útes, zhodnotí své možnosti. Jednotlivé části si pojmenuje ku obrazu svému: např. Hlídka - místo, kde postavil kamenného trpaslíka, jež má upoznit projíždějící lodě, Útes potravy, kde sbírá slávky, sasanky a vilejše, Hlavní, nebo-li cesta od hlídky k Útesu potravy, Útes bezpečí atd. Trpělivě čeká na záchranu, snaží se o přežití a přirodě vyhlašuje boj.

"Christopher Hadley Martin. Martin. Chris. Jsem tím, kým jsem vždycky byl." ...
"To by bylo příliš velké gesto. Zbytečné divadlo."
Zadíval se na klidné moře.
"Netvrdím, že jsem hrdina. Ale jsem zdravý, vzdělaný a inteligentní. Porazím tě."

Jenže nic není tak idylické, jak by se mohlo zdát. Martin záhy onemocní na otravu jídlem. Na skále se nemá kam schovat, přes den je vystaven žáru slunce, v noci nemůže spát. Navíc jej začínají honit podivné představy. Své ruce vnímá jako dva humry, místo racků se po obloze prohání okřídlené ještěrky... A obrazy z minulosti se k němu vrací stále dokola. Pronásledují ho a on se, sic nechtěně, zamýšlí nad svým životem. Postupem času začíná blouznit a bláznit až se z toho všeho pomate úplně. A potom, na konci knihy zjistíme, že to celé byl výmysl. Jen žert a nic z toho se valstně ani neodehrálo. Martin zemřel mnohem dřív, než se k nějaké skále vůbec mohl dostat. Nyní vyvstává konečná otázka. Co tím vším chtěl autor vlastně říct? To jsme celý příběh četli jen tak zbytečně? Neřekla bych...
I přes tento šokující naprosto nejednoznačný konec, nám Golding ukazuje člověka, pána tvorstva, z poněkud jiného úhlu. Již po pár prvních stranách vás zbaví ilize o nějakém hrdinném trosečníkovi na opuštěném ostrově. Ne, rozhodně to není žádný druhý Robinson Crusoe. Muž, jenž se ještě před malou chvílí kochal svými životními "úspěchy", není náhle ničím víc, než jedním z mnoha dýchajících živočichů uprostřed nekonečných vod, pouhou hříčkou v rukou živků, zcela závislý na závanu větru, vzedmutí vln, intenzitě slunečních paprsků, náladě racků, dostupností vilejšů a slávek. A když postupným rozkrýváním minulého života poznáváme Christophera Martina jako člověka zcela antihrdinského, navíc pak i jako bezpáteřního, poživačného a sobeckého, vyvstává pře námi vpravdě obrazoborecký výjev ze života "pána tvorstva". Odhaluje se nám člověk, který za sebou celý život nechával jen bolest a zmar, a staví se před nás otázky: Může i pro takového člověka být smr vysvobozením? A může i on dojít po smrti odpuštění? Jak bychom my uspěli v takové zkoušce? Golding však žádnou útěchu nenabízí. Mrtvé, vyplavené Martinovo tělo se stává jen položkou v seznamu pohřešovaných, jen dalším důvodem k panáku kořalky pro námořníky, kteří jeho tělo odvážejí.
Otáze v tomto díle vystupuje mnohem víc. Především vina a trest, ukazující se na jeho vztahu s přítelem Nathanielem. Nath je jeho přítel. Chris jej miluje. Ale Chris také miluje Mary a Mary miluje Natha. Nath a Mary se chtějí vzít. Co teď? Jak se zachovat, když se do vztahu vkrade nenávist a žárlivost? Martin je sžírán svou nenávistí a svádí těžký vnitřní boj. Nakonec se rozhodne. Když se s Nathem přidá k námořnictvu a Nath jako každý večer stojí u zábradlí.

"Jde o Waltersona, pane."
Užaslý smích.
"Mého starého přítele, Nata? Tak copak neám provedl? Nezapletl se do potyčky, že ne?"
"Á, to ne, pane, nic tkaového. Já jen, že -"
"Co?"
"No, tak se teď podívejte, pane, vpravo na zádi."
Společně přešli k pravému zábradlí můstku. Nathaniel stále ještě promlouval s duchy, podrážky zapřené o ptiskluzový povrch paluby, konstnaé hýždě opřené o zábradlí kousíček od vrhače pum. Tvář si nepřítomně držel v dalních a celé jeho svérazná vytáhlá postava se zmítala v rytmu vlnobití.

Nathaniel. Vysoký a vyhublý. Jako pavouk. Zábradlí je mu nízko. Stačilo by, aby se loď jen o něco prudčeji vychýlila ze své osy a on spadne. Dolů do hlubin oceánu. A tehdy Martin vydá onen rozkaz. Rokaz, jež by jeho přítele poslal z povrchu zemského. Ale v ten moment do lodi narazí nepřátelská střela. Ironie osudu, nebo spravedlivá odplata za jeho čin? Jak to tedy bylo? Tato odpověď se však nikde v příběhu nenachází. Taktéž je zde nastíněno téma života a smrti, ale i šílenství a rozumu. Martin si nakonec klade otázky, která nás nutí zamyslet se. Nebyl náhodou blázen u před tím? Nebo se jím stal až teď? Co se vlastně šílenství? Kde je ta pomyslná hranice, jež jej dělí od normálnosti? Jedno tu však pořád zůstává. Opora v těch nejhorších časech. Je to vůle. Vůle žít. To, co jej pohání každý nový den vpřed. Ale vidina záchrany se rozpadá a zůstává jen lítost a beznaděj. Toto a mnoho dalšího zpracovává autor ve svém románu. Nevyhneme se mnoha narážkám, náznakům, dvojsmyslům a nejednoznačným odpovědím.

Daleko od středu ústa mlela dál a dál:
"Kde je například narýsovaná hranice mezi člověkem, kterého považujeme za náladového nebo prchlivého, a skutečným maniodepresivním psychopatem?"
Jedno oko hlídalo, zda se nevrací bouře hrůzy, a střed přemýšlel, jak těžké je rozlišit spánek od bdění, když člověk prožívá jen sérii filmových záběrů.
"Opakující se sen, neouróza? Ale to pak přece každé normální dítě v dětské postýlce musí procházet stejnými symptomy neurózy."

Kniha je psána retrospektivně. Nejpve se sice příběh odvíjí chronologicky, ale jak jde děj a my se postouváme stále dál, stále častěji se dostáváme do Martinovy minulosti a přítomnost se stává jen jakousi kulisou všech okolních událostí. Kniha je členěna do 14 částí, jakýchsi kapitol, z nichž každá otevírá spoustu dalších otázek a nový náhled na věc. Zároveň vás nutí číst dál, jelikož po takovém monožství náznaků prahnete po odpovědi. Odpovědi, které se stejně v závěru nedočkáte.

Jazyk a styl
Autor mystně ovládá jazyk a používá mnohé metafory. Obyčejnou větu vyjadřuje spletitými souvětími v jednom dlouhém odstavci. Nebo naopak píše věci tak, jak jsou. Jenoduše, surově, bez příkras. Rozhovory nejsou nijak spletité a jednoduché. Při čtení různých popisů vám běží fantazie na plené obrátky a přesto si ono místo dokážete představit tak realistcky, jako nikdy. Různá pojmenování navíc dávají celému příběhu poněkud zvláštní nádech. Ruce jsou humry, oko se stalo oknem, lidská duše náhle ničím víc, než prachobyčejným středem. Celou knihou vás navíc doprovází ona podivná pochmurná nálada a naděje na šťastný konec vás každou stránkou opouští.

Postavy:
Jelikož se celá kniha otáčí okolo ztroskotaného námořníka. Není moc z čeho vybírat. Přesto se v knize neobjevuje jen on sám.
Christopher Hadley Martin - trosečník, bývalý důstojník námořnictva, před vstupem do armády herec, jež se pokoušel o napsání vlastní divadelní hry. Muž, který jde přes mrtvoly. Muž, který chce za každou cenu dosáhnout svého cíle. Muž, kterého když poznáte, nemůžete nazývat hrdinou.
Nathaniel Walterson - Martinův nejlepší přítel už od dětství. Tak trošku podivín žijící ve svém vlastním světě. Pacifista. K námořnictvu se přihlásil z neznámého důvodu, i když vůbec nemusel.
Mary Lowelová - žena, do níž se Martin zamiloval. Nejspíš ji znásilnil (to se v knize přímo nepíše, ale přinejmenším chtěl). Jednoho večera ji seznámil s Nathem, ale to neměl dělat. Ti dva se do sebe zamilovali a plánovali svatbu. Kvůli ní začne Martin svého přítele nenávidět.

Můj názor na dílo:
Kniha mne zaujala již od prvních slov. Zvláště tím, jak neobyčejně se autor vyjadřoval o obyčejných věcech. Vesměs se mi velice líbila. Jsou v ní zakotveny mnohé otázky, jež nutí čtenáře, aby se nad příběhem zpětně zamyslel. Snad bych jen vytkla přílišnou složitost některých popisů. Občas jsem se v popisech ztrácela. A taktém mne malinko zklamaly ony nezodpovězené otázky. I když možná proto, se mi ta kniha tak líbila...

Celkové hodnocení:
65% Když jsem dala Kingovi 70 ... tak tohle nemůže mít víc. Je to dobrá knížka, ale má své mouchy.

Dan Brown - Šifra mistra Leonarda

16. února 2009 v 21:35 | katHys |  Nlezeno, polapeno, přečteno
Dan Brown se narodil roku 1964 v Exeteru ve státě New Hampshire. Vystudoval na tamní univerzitě a několik let se pokoušel uchytit v Los Angeles jako skladatel. Když neuspěl, vrátil se do rodného města, nějaký čas vyučoval na univerzitě angličtinu, ale záhy ho zlákala profese spisovatele. V roce 1996 vydal svou prvotinu DIGITÁLNÍ PEVNOST (Digital Fortress) z prostředí tajných služeb. O tři roky později slavil úspěch s románem ANDĚLÉ A DÉMONI (Angels and Demons), v němž se popré objevila postava hardvarského profesora Roberta Langdona, a v roce 2001 následovala ANATOMIE LŽI (Deception Point).
V roce 2003 se ovšem z autora relativně úspěšných thrillerů stal podle výsledků ankety časopuse Time jeden z nejvlivnějších lidí na světě a z jeho dalšího románu celosvětový fenomén. ŠIFRA MISTRA LEONARDA (The Da Vinci Code, Argo vydalo také v odlišném překladu pod názvem Da Vinciho kód) zaznamenal nevýdaný úspěch. Se sympatickým symbologem z Harvardu se ovšem nesetkáváme naposledy, protože se má stát hlavní hrdinou dalšího autorova románu ŠALAMOUNŮV KLÍČ (The Solomon Key), který bude tentokrát pojednávat o svodobných zednářích.
zadní obal knihy

Kniha není jen typickým thrillerem, kdy autor předvádí mistrné stupňování napětí, překvapivé dějové zvraty, nebo schopnost nabídnout v pravou chvíli odlehčení v podobě zábavné perličky z Langdonova oboru - dějin symbologie, ale také hodnotným myšlenkovým dílem, kdy vás každé další slovo doslava nutí zamyslet se nad prvopočátky víry, jejím smyslem a koneckonců taktéž nad často pokládanou otázkou, čemu věřit. Dan Brown rafinovaně kombinuje detektivní příběh s překpapivými konspiračními teoriemi, a mísí fakta se spekulacemi tak dovedně, že čtenář zůstává na pochybách, čemu vlastně větit. Čtenáři však není dopřána chvilka k přemýšlení, neboť tento vlak nezastavuje a uhání vpřed sthující rychlostí. Různé závěry, šokojůcí odhalení a taktéž neobvyklé pohledy na věc vás ponechají plny zmatku a vy náhle nevíte, co si mysltet. Snůšky keců, které jeden blázen vypustil na svět. Ale ... co když je to pravda?

Když americký profesor Robert Langdon přijíždí přednášet do Paříže, těší se, že se setká s věhlasným kurátorem muzea v Louvru, s nímž sdílí profesionální zájem o kulty bohyní a uctívání posvátného ženství. Ten je ale téhož večera nalezen mrtev a Langdon se s hrůznou dozvídá, že je podezřelý z jeho vraždy. Na jeho stranu se ovšem nečekaně přidává vnučka zemřelého, policejní kryptoložko Sophie Neveuová. Společně se pouštějí po stopách, které jim kurátor stačil před smrtí zanechat a které v krátké době prověří jak jejich důvtip, tak schopnost odolat lákavé vidině takřka neomezené moci. Série rafinovaných šifer je totiž směřuje k největšímu tajemství v dějinách lidstva, jež po staletí sřežila tajná společnost Převorství sionské. O jeho odhalení ale usiluje ještě kdosi další, mocný protivní, který se nezastaví před ničím. A jako by ani to nestačilo, po cleou dobu je Langdonovi v patách francouzská policie, protože pro kapitána Fachea se dopadení hlavního podezřelého stává věcí osobní cti.
přední obal knihy

Kniha je členěna na 105 kapitol, prolog a epilog. Před samotným příběhem se ještě setkáváme s poděkováním a výpisem použitých a ověřitelných fakt. Autor píše v třetí osobě a stejně, jako u předchozího dílu, tu narážíme na nějakolik hlavních dějových linií - příběh Roberta Langdona, pátrání albína Silase, člena Opus Dei, a biskupa této církve Aringarosy. Občas zapátráme do hlavy francouzského kapitána Bezu Fachea, záhadného učitele, mladé Sophie nebo služebníka Rémyho. Různé úhly pohledy na jednu a tatáž věc nám dávají možnost stát se jakýmsi nestranným pozorovatelem, jež zná motivy postav, ale nemůže zasáhnout. Jakýmsi způsobem tak může ospravedlnit jejich činy, jelikož oni byli v tupé nevědomosti. Příběh je vyprávěn chronologicky s občasnými odskočeními do minulosti a je jedno, zda se jedná o jednu z Langdonových přednášek, které nám dopřávají jakousi chvilku oddychu, nebo o návrat do minulosti jiných postav, kde vzpomínají na klíčové události v jejich životech. Opět se setkáváme s barvitými popisy prostředí, různorodými dialogy, humorem, jež v díle nevypadá nijak násilnicky a různými odbočkami do vědy a historie.
Kniha se odehrává v několika málo hodinách, avšak celé je to tak skvěle napsané, že si to valstně ani neuvědomíte. Když poté zjistíte, že se děj, který jste pokládali za dávnou historii, odehrál sotva před pár hodinami, nestačíte zírat. Autor píše realisticky, nepřídává žádné fantastické prvky a postavy, jejich motivy a charaktery, které se neobejdou bez chyb, působí tak věrohodně, že není těžké vžít se do děje. Právě v tom spočívá hlavní kouzlo této knihy. Snad jediné, co by se jí dalo vytknout je méně akce, než tomu bylo v předchozím dílu. Za to však v sobě Šifra skrývá o to víc myšlenek, které jsou jak závažnější, tak více šokující.
V tomto díle se opět zabýváme vírou, avšak tentokrát z jiného úhlu. Nejedná se jen o církev a věrohodnost Bible, ale taktéž o podstatu víry, jako takové. Autor nám umožňuje tolik možností, že je zcela na nás, kterou si vybereme. Nejde ani tak o to, že by zde byla církev nastíněna vyloženě špatně, ale ukazuje se zde, jak je člověk schopen překrucovat fakta, či dávné pravdy k obrazu svému, aby tak lépe dosáhl svých cílů. Nechci se nikoho dotknout, ale kdo v dnešní době věří, že Bible je celá pravda, byla psána rukou boží a lidé do ní nikdy nezasáhli? Já ne. Navíc myšlenka, že by byl Kristus obyčejným člověkem pro mne není až tak škoující. Ani bych se tomu nedivila. Nu, možná je to tím, že sama nejsem věřícím.

Hlavní postavou je, jak již bylo řečeno, hardvardský profesor symbologie Robert Langdon. Jeho charakter zůstává pořád stejný. Langdon je starý mládenec, džentlmen, milý člověk, který by se pro ostatní rozal, ale tak trošku i trouba, jak při čtení zjistíte. Je však těžké si jej nezamilovat. Oproti minulému dílu však udělal jistý pokrok. Uvědomil si svou samotu a čím dál více prahne po ženském protějšku. Díky nepěknému zážitku z dětství, kdy spadl do staré studny a musel šest hodin šlapat vodu, trpí mírnou klaustrofobií. Podle všeho je to oblíbený profesor a vinikající plavec. Langdon je navíc velice důvěřivý člověk a v ostaních hledá vždy to dobré. Jak se však sám přesvědčí, někdy se to nevyplácí.
Ihned na začátku se taktéž sektáváme se jeho krásnou společnicí Sophií Neveuovou, vnučnou zesnulého kurátora Louvru Jackquese Soniera. Sophie přišla při autonehodě o celou rodinu a proto vyrůstala spolu s dědečkem. Ten ji od dětství zahaloval spoustou šifer, jež měla rozluštit a právě díky tomu se rozhodla studovat kryptologii. Následně se však od dědečka odcizila, když jej přistihla při podivném rituálu. Po jeho smrti je celá zmatená, jelikož jí okamžik před smrtí volal a chtěl jí něco důležitého říci. Sophie si vyčítá, že mu nedala šanci a je odhodlaná zjistit dědečkovo poselství.
Kapitán francouzské policie Bezu Fasche je oddaný věřící a přísný policista. Jeho vyšetřovací metody jsou tvrdé, rázné a jako jediný je natolik chladnokrevný, aby je zvládnul. Jeho kolegové nepřestávají být v úžasu a dokonce mu přičlenili i pár přezdívek, které nejsou vůbec od věci. Fashe si bohužel dost potrpí na své pověsti, která je nyní pošramocená a on si ji potřebuje napravit. Proto se také skálopevně drží přesvědčení, že Robert Langon je vinen a neváhá do hry vstoupit všemi možnými prostředky. Co se však stane, když zjistí, že jeho podezření bylo milné?
Legh Tebing je další důležitou postavou. Anglický sir, historik a zapálený hledač svatého grálu. Leigh je invalida - v dětství byl postihnut obrnou a nyní se neobejde bez scých francouzských holí, muž činu a v době nouze poskytne Langdonovi a Sohpii přísřešek. Když se dozví, že mají stopu ke svatému grálu, neváhá jim pomoci i proti policii. Společně unikají a s jeho pomocí se dostávají dál a dál. Avšak Leigh není tím, kým se na první pohled zdá. To on je tajemným učitelem a pro svou ochranu neváhá zavraždit ani svého dlouholetého sluhu a komplice Rémiho. Nakonec se ukáže, že i když Teabing vlastně prohrál, tak vyhrál. Rémy za něj odvedl veškerou špinavou práci a u soudu nebude vůbec těžké, udělat ze starce blázna.
Hlavní představitel Opus Dei má v příběhu taktéž nezastupitelnou roli. Biskup Aringarosa byl před časem církví upozorněn, že výše postavení si již nepřejí, aby s nimi byla Opus Dei i nadále spojována. Chtějí, aby se z ní stala samostatná církev. To však nechce Aringarosa dopustit a jako zázrak z nebes mu zavolá tajemný učitel, jež mu podá pomocnou ruku. Chudák biskup však netuší, že to byla past.
Své místo tu má i Silas, jeden ze skálopevných věříchích Opus Dei. S Aringarosou se zná dlouhá léta. Biskup jej za mlada zachránil a Silas je mu za to neuvěřitelně vděčný. Muž, jež byl po celý svůj život odmítán, vyhnán na samotný pokraj společnosti a následně uvězněn za nelidských podmínek, biskupovi bezmezně věří a je mu nesmírně zavázán. Když jej ted požádá o pomoc, neváhá. Je ochoten i vraždit.

Nevím proč, ale dle mého názoru je kniha lepší než předešlý díl. Sice tu není tolik akce, ale jelikož já sama jsem spíš úvahový typ, cítila jsem se jako ryba ve vodě. Nevím čím to, ale Sophie je mi mnohem sypatičtejší než horkokrevné Vittorie. Navíc to napětí, nesoucí se celou knihou. Nemůžu si stěžovat. K výbornému počtení jsem se také zamyslela nad tím, čemu já sama věřím a nejspíš jsem konečně dospěla k závěru. Dle mého názoru nezáleží, zda věříte v Boha, Aláha, uctíváte přírodu nebe nevím co ještě .., protože v jádru všichni věříme v jedno a to samé. Jen tomu dáváme rozličná jména. Proto to nepojmenovávám. Vím, že to tam je, a nechci to specifikovat. To bych se poté vyhranila a nemohla se na to podívat i z té druhé strany. Nechci zavírat dveře. Chci je mít pořád dokořán. Bohžel nám všichni okolo podstrčují svoji pravdu. To oni nám určují, co je dobré a co špatné. Ale já to tak nechci. Chci vědět, jak to vidí oni, ti "zlí", protože i oni mají svou pravdu ... ale do jen odbíhám od tématu.

Celkové hodnocení:
95% Stejné jako u předešlé knihy. Sorry, ale chyběla mi tam ta akce.

* Kniha si vynesla velkou kritiku církve, miliony fanoušků a taktéž stejnojmenné filmové zpracování s Tomem Hanksem alias Robertem Langdonem. Můj názor na film si můžete přečíst zde.

Dan Brown - Andělé a démoni

16. února 2009 v 21:35 | katHys |  Nlezeno, polapeno, přečteno
Autor
Americký spisovatel Dan Brown se narodil 22. června 1964 v Exeteru (New Hampshire). Po studiích vyučoval na univerzitě angličtinu, ale záhy ho zlákala profese spisovatele. V roce 1996 vydal svou prvotinu DIGITÁLNÍ PEVNOST (Digital Forteres) z prostředí tajných služeb. O čtyři roky později slavil úspěch s románem ANDĚLÉ A DÉMONI (Angels and Demnos), kde zkoumá konflikt vědy a náboženství, a poprvé se zde seznamujeme s postavou harvardského učitele symboliky, Robertem Langdonem. V roce 2001 následovala ANATOMIE LŽI (Deseption point). V roce 2003 se z autora relativně úspěšných thrillerů stal jeden z nejvlivnějších lidí na světě a z jeho románu DA VINCIHO KÓD (Da Vinci Code) celosvětový fenomén. Kniha zaznamenala nevídaný úspěch (a krituku církve) a v mnoha zemích se dodnes drží na žebříčcích nejprodávanějších titulů. Dan Brown v současné době pracuje na svém dalším románu s Robertem Langdonem.

Celková charakteristika
Tento nervy drásající triller, který je směsicí hrůzy poznání i humoru, provádí čtenáře po autentických historických památkách Říma i Vatikánu, přičemž ho vtahuje do temných krypt, nebezpečných hrobek, opuštěných katedrál a tajných chodeb. Celá kniha je protkaná sopustou zajímavých myšlenek, v nichž hlavní konflikt tvoří otázka vědy a náboženství, nečekaných zvratů a doslova šokujících závěrů. Díky vědecký dokázaným faktům, věrohodnému líčení míst a realesticky vykresleným postavám kniha působí stejně neuvěřitelně, jako skutečně.

Děj
Ve špičkovém švýcarském výzkumném ústavu CERN je nalezen brutálně zavražděn vědec. Do Švýcarska přilétá harvardský profesor Robert Langdon, aby pomohl rozluštit záhadný symbol, který kdosi umučenému vědci vypálil na hruď - a dochází k šokujícímu žjištění: cejch je dílem iluminátů, tajného bratrstva, které podle veškerých důkazů již dávno zaniklo. Nyní však ilumináti vstali z mrtvých, aby se krutě pomstili svému odvěkému nenáviděnému nepříteli: katolické církvi.
Ve vatikánské Sixtinské kapli se zatím shromáždili kardinálové, aby zvolili nového papeže. Odříznuti od vnějšího světa, jak velí tradice konkláve, nemají ani tušení, že kdesi v útrobách Vatikánu odtikává supermoderní časovaná bomba. Vědí jen to, že čtyři z nich v kapli neznámo proč chybí.
Langdon a jeho krásná pomocnice, vědkyně Vittorie Vetrová, spojí síly, aby rozluštili prastarý systém symbolů tvořících po Římě tajnou stezku zasvěcení. Ta je má dovést do zapomenuté iluminátské lóže, vníž chtějí nalézt klíč k záchraně Svatého města. Každé odhalí ale vede k další záhadě a neviditelný nepřítel zatím vraždí jednoho kardinála za druhým...

Kompozice, jazyk, styl
Kniha je členěna na 137 kapitol. Ty však nejsou dlouhé a kniha díky nim rychleji obíhá. Příběh je vyprávěna chronologicky. Setkáváme se tu s několikati liniemi - přiběh Roberta Langdona, konkláve pod vedením kardinála Mortatiho, Asasína vraždícího kardinály a naposledy krátkými kapitolkami o reportérské dvojici Guntherovi Glickovi a Chinitě Macriové, kteří mají sledovat dění ve Vatikánu avšak díky záhadným telefonátům se vždy dostanou tam, kde se něco děje. Autor píše třetí osobou, nešetří dialogy a barvitými popisy. Přidává i některé věci mimo děj, jako pozastavení nad slavnými díly některých autorů, dozvíme se fakta z historie i vědy.
Celá kniha je shlukem několika hodin, což se zdá být neuvěřitelné, ale přesto je to skutečné. Stupňující se napětí, stále nové otázky, nečekané zvraty a závěry, které by nikdo nečekal z knihy dělají strhující triller, jež vás doslova přiková a nepustí. Celá kniha je však protkána spuostou dobře položených vtipů a narážek, které nikdy nejsou kýčovité a vy se nad knihou rádi zasmějete.
Hlavní myšlenkou díla je konflikt mezi vědou a náboženstvím, přičemž cílem je dojít mezi nimi ke smíru. Autor sám podotýká, že je to možné. Ukazuje to na postavě Leonarda Vetry, který sice byl výborným vědcem, ale taktéž hlubokým věřícím. Ohledně víry se otevírá spousta otázek a to jak nad její samotnou podstatou, tak i samotným účelem a její potřebou. Každý člověk potřebuje věřit ... Zároveň se zde mluví o úpadku církve a vědě nahrazující lidem jejich Boha.

Postavy
Harvardský profesor, uznávaný symbolog a věčný starý mládec. Takto by se dal Robert Langdon popsat pár slovy. Hlavní hrdina knihy, který je jednoho večera vytržen ze svého snění a následně je dovezen do Švýcarského centra CERNu, kde začíná jeho dobrodružství. Langdon je taktéž džentlmen, milý člověk, který by se pro ostatní rozal, ale tak trošku i trouba, jak při čtení zjistíte. Je však těžké si jej nezamilovat. Díky nepěknému zážitku z dětství, kdy spadl do staré studny a musel šest hodin šlapat vodu, trpí mírnou klaustrofobií. Podle všeho je to oblíbený profesor a vinikající plavec. Langdon je navíc velice důvěřivý člověk a v ostaních hledá vždy to dobré, ale někdy se to nevyplácí.
Langdon se v CERNu seznamuje s mladou bioložkou Vittorií Vetrovou, která vedla nějaký utajovaný výzkum spolu se svým otcem, zavražděným Leonardem Vetrou. Vittorie je jižanský tip a prudkou italskou krev v sobě nezapře. Je vášnivá, impulzivní, vznětilvá, sebevědomá a především velice chytrá, díky čemuž způsobuje nemalé problémy. Je rozhodnutá najít vraha svého otce a pomstít jej, stejně jako odhodlaná nalézt antihmotu a zničit ji. Vyčítá si, že otce k tomuto výzkumu prosila a že se z čisté energie, která měla pomoci milionům lidí na planetě, stala smrtící zbraň.
Vittoriin nadřízený, ředitel CERNu, Maxmilian Kohler je oním představeným, který Langdona povolal k případu. Kohler je zapřísáhlý vědec, který nenávidí náboženství. V dětství onemocněl a rodiče jej nechtěli léčit. Věřili, že Bůh jejich syna ochrání. Jeden z doktorů to však nevydržel a sejně malému Maxovi lék dal. Max přežil, ale po celý zbytek života zůstal ochrnutý a nyní se můsí pohybovat na vozíku. Je to dost nepříjemný chlapík, který si potrpí na dochvilnost a dobré jméno podniku.
Naši hrdinové se přesouvají do Vatikánu, kde byla antihmota nalezena. Sice ji lze pozorovat z jedné kamery, ale ta byla ukradnuta a přenesena neznámo kam. Zde se seznamujeme s hlavním velitelem Švýcarské gardy, kapitánem Olivettim. Zprvu je Olivetti poněkud nepříjemný a nějakou antihmotou se nechce zabívat. Ve Vatikánu se přeci koná volba nového papeže a jelikož ten byl kvůli bezpečnosti kardinálů celý prohledán do nejmenších detailů, není možné, aby se tam nějaká časovaná bomba dostala. Bohužel však nějak není schopen pochopit, že antihmota se nedá zjistit žádným doposud známým bezpečnostním zařízením a tudíž to ani není tak těžké. Po přehodnocení celé situace se z něj však stává dobrý a cenný partner.
Díky Olivettimu se taktéž seznamujeme s místním Camerlengem Carlem Ventrescou, který nyní úřaduje za papeže. Tento zbožný mladík je milý, charismatický a plný pochopení. Nic však není tak, jak se zdá. V dětství jako jediný přežil bombový výbuch v kostele a od té doby věří, že byl vybrán od Boha. Když se jej pak ujal samotný papež, jeho myšlenky se mu jen potvrdily. Papež však Carlovi vyjeví své největší tajemství a z milého chlapce se stává nebezpečný náboženský fanatik.

Můj názor na dílo
Kniha se mi velice líbila. Pan Brown píše velice zajímavě a já mám ráda detektivní zápletky jak na papíře, tak ve filmu. Všechny své pocity jsem myslím napsala již při popisování knihy, takže je tu nebudu opakovat. Vedle Pokání jedna z nejlepších knih, které jsem četla. Navíc mne donutila zamyslet se nad danou problematikou a mými postoji k víře, jako takové. Neříkám, že je to Bůh, neříkám, že věda může všechno - já jen říkám, že přírodě přeci někdo musel dát řád. Jen říkám, že život sám od sebe nevznikne...


Celkové hodnocení
95% Promiň Kingu, ale tohle bylo lepší a hlavně reálnější.

* Kniha byla úspěšně zfilmováná a právě běží v kinech s Tomem Hanksem v hlavní roli.

John Steinbeck - O myších a lidech

15. února 2009 v 19:35 | Awia |  Nlezeno, polapeno, přečteno
John Ernest Steinbeck (1902-1968, NC 1962) bezpochyby patří k největším americkým, ale i světovým spisovatelům a scénáristům. Steinbeck pocházel z nepříliš zámožné rodiny, která se usídlila v městečku Salinas v Kalifornii. Už jako mladík musel tvrdě pracovat a přivydělávat na živobytí. V sedmnácti letech začal navštěvovat Standfordskou univerzitu, kterou však nedokončil, a vrátil se zpět na farmu. Své doby se živil jako zedník, námořník na parníku a dělník v továrně na rybí konzervy. Vždy se však toužil stát spisovatelem a nikdy se tohoto snu nevzdal, i když byl jako žurnalista v New Yorku odmítnut. Jeho novely jsou typické pro popis vztahu člověka k půdě, ukazuje negativní postoj člověka k moderní civilizaci, popisuje doby ekonomické krize a prostředí na okraji společnosti. Odsuzuje násilí a vykořisťování druhých. Mezi jeho nejznámější díla patří romány Hrozny hněvu (1939), Pláň Tortilla (1935), Na východ od ráje (1952) a taktéž novela O myších a lidech (1937).
.
Celková charakteristika
Tato alegorická novela bezesporu patří mezi nejklasičtější díla 20. století. Jejím námětem je kruté zhroucení životního snu dvojice "kovbojů", nerozlučných kamarádů, jakýchsi protikladů, kteří však jeden bez druhého nedají ani ránu. Prototyp hlavních hrdinů, malého a chytrého George a velkého a hloupého Lennieho, se pak stal vzorem pro mnoho dalších variací. Toto krátké dílko v sobě skrývá dojemný příběh velkého přátelství a ukazuje nám jak svět lidské naivity, dobročinnosti, hořkosti, podlosti, lásky a nenávisti, kde je ukázán každodenní boj dobra se zlem v každém z nás, jenž v tomto případě vyústí v tragický a srdceryvný konec.
.
Kompozice a děj
Příběh se odvíjí chronologicky, o předešlých událostech se dozvídáme z dialogů postav. Právě na dialozích toto dílo stojí. Steinbeck zde úspěšně dosáhl svého záměru, kdy chtěl napsat divadelní hru tak, aby se dala číst, a román napsat tak, aby se dal hrát. Kniha byla tedy mnohokrát zfilmována a sám autor stojí za její dramatickou podobou. Novela má šest kapitol, během nichž se seznámíme s postavami, prohlédneme jejich životem a staneme se svědky hrůzné události, která však rozhodně nebyla spáchána se špatným úmyslem.
Děj nás přivádí na jih od Soledadu, kde protéká řeka Salinas. Právě v její blízkosti u Galibských hor existuje malá stráň, kam tuláci při svých celodenních poutích míří za vodou a odpočinkem. Právě na tuto stráňku přicházejí dva námezdní dělníci Lennie a Georgie, kteří v období Velké hospodářské krize ve 30. letech nebyli žádnou výjimkou. Spousta lidí bez dolaru v kapse cestovala z ranče na ranč, kde si vydělávali úmornou dřinou a jejich jedinou nadějí byli sny, v nichž často figurovalo vlastní hospodářství, kde by si každý pěstoval jen pro sebe. Tak smýšlejí i naši dva kamarádi.
.
"Ne, povídej ty. Já už si to všecko nepamatuju. Povídej, jak to bude s náma."
"Tak dobře. Jednoho krásného dne si dáme svoje šesťáky dohromady a koupíme si maličkej domeček s ňákým tím kouskem pole a krávu a pár prasat a…"
"A budem mít všecko, co srdce ráčí," rozjásal se Lennie. "A budem si držet králíky. Povídej dál, Georgi! Co všecko budem mít na zahrádce, a o těch králícíhv kotcích, o tom, jak v zimě bude pršet, a o těch kamínkách, a o tý smetaně a mlíce, co se skoro ani nedá prorazit. Povídej mi o tom, Georgi."
"Proč nepovídáš ty? Vždyť to všecko znáš."
"Ale ne… povídej ty. Když to povídám já, to už není ono. Jak budu muset opatrovat ty králíky."
"Tak tedy," začal Georgie, "budem mít hezky velkou zelinářskou zahradu a králíkárnu a slepice. A když bude v zimě pršet, řeknem si 'Však ona práce počká', rozděláme v kamínkách oheň, posadíme se ke kamínkám a budem poslouchat, jak déšť bubnuje na střechu. To bude!" Vytáhl z kapsy nůž. "Na víc už nemám čas." Zajel nožem do víčka fazolové konzervy, odřízl je a podal plechovku Lenniemu. Potom otevřel druhou konzervu. Vytáhl z kapsy dva lžíce a jednu z nich podal jemu.
(str. 17 - 18)
.
Z tohoto krátkého úryvku je snad každému jasné, že s Lenniem není něco v pořádku. Mluví zde jako malý kluk a přitom je to dospělý chlap jak hora, který má sílu za tři. Je to dobrák, který by nikdy nikomu neublížil, ale ke své smůle je mentálně retardovaný a ne vždy si vše plně uvědomuje. Žije ve svém vlastním světě a právě proto je tu George, jeho malý ale zato chytrý kamarád, který mu se vším ochotně pomůže, stará se o něj a tahá ho z kdejaké šlamastiky. Na první pohled je Lennie pro George přítěží, protože mu George stále dokola vyčítá, jaký by byl jeho život bez Lennieho, ale i přes to George moc dobře ví, že by si život bez svého kamaráda nedokázal představit.
Při svém putování z ranče na ranč došli k dalšímu stavení, kde nastupují do práce. Postupně se seznamují s místními obyvateli, mezi nimiž nacházejí jak přátele tak nepřátele. Chudák Lennie se právě pro svůj robustní vzhled stane trnem v oku mladému farmářovu synu Curleymu, který si hned na první pohled všimne, že s Lenniem není něco v pořádku. Na rozdíl od ostatních, kteří Lennieho tolerují právě pro jeho pracovitost a sílu, Curley ho pořád provokuje a nakonec vše málem vyústí v katastrofu. Curley naštěstí odchází jen se zlomenou rukou.
Lennie, který rád hladí hebké věci, dostane přislíbené štěňátko, za kterým rád chodí. Jedna srdceryvná scéna nastává právě ve chvíli, kdy štěně nedopatřením zabije.
.
"Ve stáji byl jen Lennie, a ten seděl v seně vedle bedny pod žlabem na onom konci, kde ještě nebylo narovnáno seno. Seděl v seně a hleděl na maličké mrtvé štěňátko, které pod ním leželo. Hleděl tak na ně dlouho a pak natáhl svou ohromnou ruku a začal je hladit, hladit je celé, od čumáčku k ocásku.
A Lennie to štěně tiše oslovil: "Pročpak jsi z toho muselo mít smrt? Ty přece nejsi žádná maličká myšička. Vždyť já tě ani tak moc nehladil!" Zvedl štěněti hlavičku, zadíval se mu na čumáček a promluvil k němu. "Až na to George přijde, že jsi zabitý, on mi pak snad nedovolí opatrovat králíky."
Na místě, které nebylo na očích, vyhloubil jamku, položil do ní štěně a přikryl je senem; ale civěl dál na hrobeček, které štěněti udělal. "Tohle přece ještě není nic tak špatného, abys se musel utíkat schovat do vrbiček. To se ví, že není! Georgovi řeknu, že jsem ho našel mrtvý."
Odhrabal štěně, prohlédl si je a začal je hladit od uší až po ocas.
"Jenže on to pozná," pokračoval žalostně. "George vždycky všechno pozná. "Spustí na mě: 'To jsi udělal ty! To víš, na mě si nepřijdeš!' A potom řekne: 'A za to nebudeš smět opatrovat králíky.'"
V tom do něho vjel vztek. "Potvoro jedna! Pročpak tě to muselo zabít?! Ty přece nejsi žádná maličká myšička!" Zvedl štěně a mrštil jím pryč. Obrátil se k němu zády. Seděl s hlavou nad koleny a šeptal: "Teď nebudu smět opatrovat kálíky. Teď mi to nedovolí." A kolíbal se ve svém hoři dopředu dozadu.
(str. 73)
.
Do stáje však za Lenniem přijde Curlyeho žena. Velmi krásná a žádaná. Začne Lenniemu vyprávět o svém životě, ale on ji neposlouchá, což ji naštve, ale brzy zjistí, jak si získat Lennieho pozornost. Má totiž hebké vlasy.
.
"Jen si mákněte, jaký jakou heboučký."
Lennieho ohromné prsty ji začaly hladit po vlasech.
"Ale abyste mi je nerozcuhal."
"Jé, to je hezký," liboval si a trochu víc přitlačil. "Jé, to je hezký!"
"Dejte přece pozor, vždyť mi je rozcucháte." A pak už rozzlobeně: "Nechte toho už, bude celá rozcuchaná!"
Uškubla hlavou na stranu, ale Lennieho prsty jí na vlasech sevřely a nechtěly pustit. "Pusťte!" Tak už pusťte!"
Lennie se vyděsil. Obličej se mu zkroutil. V tom zaječela, a jeho druhá ruka jí přiryla ústa a nos a sevřela se. "To ne, prosím vás," žadonil. "Nechte toho, prosím vás. George se bude zlobit."
(str. 77)
.
Celá tato bizardní situace nemůže vyústit v nic jiného, než v katastrofu. Lennie Curleyho ženu zabije. Po svém činu okamžitě uteče na místo, které si s Georgem určili, že se tam má schovat, když se něco přihodí. George měl totiž zlou předtuchu po incidentu ve městě, kde pracovali posledně. Lennie tam šáhl na sametové šaty nějaké paní, ta se vyděsila, Lenine taky a omylem jí je strhnul. Ona ho pak obvinila, že ji chtěl znásilnit. Kdyby s Georgem neutekli, oba by je ve městě zlynčovali. A podobný osud čekal na Lennieho i tady. Všichni chlapi z farmy se ho vydají hledat. Ale George nechce, aby tak jeho přítel skončil. On to tak nenechá!
.
Postavy
Hlavními postavami je bezesporu dvojice Lennie Small a Georgie Milton, které jsem snad dostatečně charakterizovala v popisu výše, proto zde dám prostor ostatním postavám. Už při příchodu na ranč se naše dvojice seznamuje se starcem Candym, kterému na jedné ruce chybí celá dlaň a místo ní má jen pahýl. Candy je už starý a na ranči vlastně přebytečný. Pracuje tam však už dlouho a majitel si ho nechal jako uklízeče. Candy je časem zasvěcen do plánu o vlastním hospodářství a protože má něco našetřeno, sen se rázem stává o něco reálnějším.
Ještě ten den potkají svého zaměstnavatele a následně mladého Curleyho, který ne nevrlý a nemá snad nikoho rád. Žárlí na svou krásnou ženu a taktéž žárlí na všechny velké a urostlé chlapy, protože on sám je malý a útlý. To však neznamená, že by byl kdejaké párátko, jelikož je místním přeborníkem v boxu. Je snad více než jasné, že Lennie se stane Curleymu trnem v oku.
Další postavou, která stojí za zmínku, je Slim. Chytrý a příjemný kočí, který vše bere s jakýmsi nadhledem. Platí tu za jakousi vrbu, s kterou si každý rád popovídá. Do mužského osazenstva patří ještě Whit a černoch Crooks.
V poslední řadě je tu pak Curleyho žena. Krásná dívka z města, která chtěla být herečkou, ale rodiče jí to nechtěli dovolit. Na truc si pak vzala Curleyho, kterého nemiluje. Vyhýbá se mu, jak může, u ostatních hledá pochopení, ale ti od ní dávají raději ruce pryč. Vidí v ní kurvu. A ona přitom nechce nic víc, než špetku uznání.
.
Jazyk a styl
Autor píše velice čtivě. Nezdržuje se obsáhlými popisy a věci pojmenovává takové, jaké jsou. Jak již bylo zmíněno, staví hlavně na dialozích postav. Kniha je psaná v er-formě. Děj rychle ubíhá a má spád. Už od začátku je čtenáři jasné, že se něco přihodí. Jakási pochmurná nálada nás neopouští ani v závěru celé knihy, kdy spíš dosahuje jakého vrcholu a přechází přes smutek do naprostého žalu.
.
Ukázka
"Georgi!"
"Co je?"
"Já zas něco proved."
"Ale co na tom." A George se zas odmlčel.
Na slunci byly už jenom nevyšší hřebeny. Stín v údolí byl modrý a pokojný. Z dálky se ozývaly hlasy mužů, kteří na sebe volali. George otočil hlavu a poslouchal volání.
"Goergi," promluvil Lennie.
"Co je?"
"Pustíš se do mě?"
"Pustit se do tebe?"
"No přece jako vždycky. Víš přece: 'Nemít na krku tebe, shábnu svejch padesát dolarů…'"
"Jsi ty ale, Lennie, chlap zatracenej! Kdyby se stalo nevímco, to si nepamatuješ, ale moje slovo si pamatuješ každý."
"Tak ty se tedy nespuštíš?"
George se sebral. "Kdybych já byl sám," začal toporně, "to by se mi jinak žilo." Mluvil monotónně, nikde žádný důraz. "Nšel bych si práci a neměl bych žádný mrzutosti." A přestal.
"Tak dál!" pobízel ho Leenie. "Vždycky na konci měsíce…"
(…)
Volným prostranstvím zavál lehký večerní vánek, listí zašelestilo a po zelené tůňce vypluly proti proudy větrné vlnky. A znovu se ozvalo volání mužských hlasů, tentokrát mnohem blíž než předtím.
George smekl klobouk. "Sundej si, Lennie, klobouk," vyzval ho vratkým hlasem. "Ten vzduch dělá dobře."
Lennie sňal poslušně klobouk a položil ho před sebe na zem. Stín v údolí zmodral ještě víc, rychle přicházel večer. Po větru se k nim z houští donesly praskavé zvuky.
"Povídej, jaké to bude," žadonil Lennie.
George už chvíli poslouchal ony vzdálené zvuky. Na chvilku nabral schopnost jednat. "Koukej se, Lennie, přes řeku, a jí ti budu povídat, ty to budeš mít skoro před očima."
Lennie otočil hlavu a zahleděl se přes tůňku a na zšeřující se svahy Gabilských hor.
"Budeme mít takové malé hospodářstvíčko," začal Gerge. Sáhl do zadní kapsy kalhot a vytáhl Clarsonovu lugerovku; odklapl pojistku a ruka i pistole ležely na zemi za Lennieho zády. Díval se na jeho zátylek, na místo, kde se páteř spojovala s lebkou.
Od řeky ve směru proti proudu zvolal nějaký muž a jiný muž na to odpověděl.
"Tak dál!" pobízel Lennie.
Goerge zvedl pistoli a jeho ruka se chvěla; spustil zas ruku na zem.
(…)
"Tak dál, Georgi. Kdy se do toho pustíme?"
"Už brzo se do toho pustíme."
"Já a ty."
"Ty… a já Všecky budou na tebe hodný. Nebudou už žádný maléry. Žádnej žádnýmu nic zlýho neudělá, ani mu nic neukradne."
"Já myslel, že se na mě, Georgi, zlobíš!"
"Ale kdepak. Kdepak, Lennie. Nezlobím. Já se na tebe nezlobil nikdy, a teď taky ne. Věř mi to, Lennie."
Hlasy se už přiblížily. Georgie zvedl pistoli a poslouchal.
"Pusťme se do toho už teď," prosil Lennie. "Kupme si to hospodářstvíčko hned."
"I to víš, ze hned. Musím. Musíme."
A Gerge zvedl pistoli a sevřel ji pevněji, aby se nechtěla, a ústí hlavně přiblížil až k zátylku. Ruka se mu prudce třásla, ale obličej mu strnul a ruka nabyla pevnosti. Stiskl spoušť. Do kopců zarachotil třesk výstřelu a přirachotil zase dolů. Lennie sebou škubl a pak se pomalu složil dopředu na písek, a už ležel a ani se nezachvěl.
(str. 86 - 89)
.
Můj názor na dílo
Jedná se již o druhou knihu, po které jsem od Steinbecka sáhla a musím uznat, že i tentokrát se mi velice líbila. Nemohu nesrovnávat s jeho románem Na východ od ráje, který byl mnohem popisnější, více se zabýval podrobnostmi a životem jednotlivých postav. Vzpomněla jsem si na něj hned v úvodu knihy, kde se autor zmiňoval o řece Salinas. Přesto mi přijde novela mnohem čtivější. Steinbeck zde neodbíhá od hlavního tématu, nerozrušuje dějovou linii a říká jen to, co je podstatné, přičemž si však stále zachovává svůj styl. Díky dialogům děj rychle ubíhá, což však knize nijak neubírá na dojmu, nebo snad na pocitech, které z napsaných slov promlouvají. Nemohu říci, že by mě kniha nějak uchvátila, její odkaz ve mně nicméně zůstane.

John Steinbeck - Na východ od ráje

9. února 2009 v 18:12 | Katherine. |  Nlezeno, polapeno, přečteno
John Ernest Steinbeck (1902-1968, NC 1962) bezpochyby patří k největším americkým, ale i světovým spisovatelům a scénáristům. Steinbeck pocházel z nepříliš zámožné rodiny, která se usídlila v městečku Salinas v Kalifornii. Už jako mladík musel tvrdě pracovat a přivydělávat na živobytí. V sedmnácti letech začal navštěvovat Standfordskou univerzitu, kterou však nedokončil, a vrátil se zpět na farmu. Své doby se živil jako zedník, námořník na parníku a dělník v továrně na rybí konzervy. Vždy se však toužil stát spisovatelem a nikdy se tohoto snu nevzdal, i když byl jako žurnalista v New Yorku odmítnut. Jeho novely jsou typické pro popis vztahu člověka k půdě, ukazuje negativní postoj člověka k moderní civilizaci, popisuje doby ekonomické krize a prostředí na okraji společnosti. Odsuzuje násilí a vykořisťování druhých. Mezi jeho nejznámější díla patří romány Hrozny hněvu (1939), Pláň Tortilla (1935), Na východ od ráje (1952) a taktéž novela O myších a lidech (1937).
.
Celková charakteristika
Rodinná sága Johna Steinbecka je jakýmsi odrazem autora samotného s jeho postoji i názory. Kniha měla být odkazem jeho dvěma synům, kde by jim předal svůj odkaz, veškeré poznatky, který doposud o životě nasbíral. Dílo je taktéž jakousi kronikou Steinbeckova rodného kraje, Salinského údolí, a taktéž jeho rodiny, jelikož se tu setkáváme s jeho dědou, Samuelem Hamiltonem a celou jeho rozrostlou rodinou, do níž spadá i malý John, tudíž by se mohlo mluvit i o díle částečně autobiografickém. V průběhu románu se seznámíme s třemi generacemi fiktivní rodiny Trasků, kde ke konci nacházíme jakési podobenství mezi biblickým příběhem Kaina a Ábela u bratrů Caleba a Arona. Dílo je protkáno množstvím myšlenek a témat, z nichž je vyzdvižen nekonečný souboj dobra a zla, který se sice odehrává všude kolem nás, ale především v nás samotných. Ukazuje nám možnost volby, která nás dělá zranitelnými a může vést k chybám stejně, jako k jejich nápravě.
.
Postavy
V knize je spousta postav, jejichž osudy se různě promíjejí a ovlivňují navzájem. Celou knihou nás provází Adam Trask, o němž se nejdříve dozvídáme jak přišel na svět, co různého prožil za svého dětství, ale hlavně, jak se dostal do Salinského údolí, kde se postupně začal seznamovat s jeho obyvateli. Adam nikdy nevynikal přílišnou tělesnou zdatností či vysokým intelektem a za svého života si vypěstoval odpor k násilí, jelikož nedobrovolně zažil útrapy války a vojenského života. I jako dospělý muž si zachovává jakousi naivitu, která se mu několikrát vymstí, ale od toho má kolem sebe přátele, kteří mu vždy otevřou oči a ukážou pravdu, i když možná bolí.
První ránu do Adamova života přinese jeho žena Cathy. Díky jejímu andělskému vzezření si ji Adam vysnil jako princeznu, jako cudnou dívku, vzornou manželku a jemné nevinné stvoření, které potřebuje jeho péči. Za krásnou tvářičkou se však skrývá ďábel neschopný citu manipulující se svým okolím. Cathy, později Kate, je vypočítavá a především trpělivá. Dokáže si počkat na svou kořist a nebojí se jít i přes mrtvoly. Lidi kolem sebe vidí jako něco zkaženého a odporného. Ke konci života však na ni dopadne tíha jejího života společně s nemocí a náhle taktéž pociťuje strach, který vyústí v sebevraždu.
Taktéž se seznamujeme s rozrostlou rodinou Hamiltonů, přesněji Samuelem Hamiltonem, jeho ženou a dětmi. Irský přistěhovalec a chlouba Salinského údolí žije na neúrodných svazích hor a na živobytí si vydělává různými kovářskými prácemi a hloubením studní. Samuel je velmi sečtělý a vzdělaný, i když je chudý. Hýří nápady a neustále něco vymýšlí. Jeho vynálezy jsou většinou přijímány. Nikdy však na nich nezbohatl, protože ani o peníze nestál. Tento upovídaný muž hýří vtipem a jeho děti ho bezesporu milují. Když umírá, je to pro nejen pro ně hroznou ranou.
Číňan Lee, který pracuje v Adamových službách, je velmi dobrým sluhou. Svému pánovi naslouchá a taktéž radí. Právě on vychoval jeho dva syny a vštípil jim základní poznatky o světě. Caleb se spíše podobá otci, je bystrý a inteligentní. Dokáže se o sebe postarat. Je velmi energický, ale právě v jeho nitru se odehrává velký souboj, jelikož právě on byl tím přehlíženým z Traskovic dvojčat. Jeho bratr Aron totiž každého uchvátil svým andělským vzhledem po matce. Jeho duše byla stejně čistá a nevinná jako ta Adamova. Nikdy pořádně nedospěl, žil ve svém vysněném světě, který se však zbortil, když se dozvěděl pravdu o své matce a on se tak uchýlil k zoufalému činu, který nakonec způsobil jeho smrt.
Větší prostor tu taktéž dostává spousta dalších postav, s kterými se v knize setkáváme. Autor odhaluje jejich minulost, prostředí, z kterého pocházeli, a ukazuje nám, jak jejich životy v mnohém ovlivnilo. Taktéž se pozastavuje nad jejich chováním a popisem jejich různorodých povah.
.
Děj a kompozice
Kniha má celkově 55 kapitol, které jsou dále individuálně členěny na menší celky. Taktéž tu máme čtyři velké části, z nichž každá popisuje jedno období ze života našich hrdinů. Na konci knihy je shrnutí od Evy Masterové a na začátku jakýsi dopis, či věnování Pascalovi Covicimu, které mne velice zaujalo.
.
Milý Pate,
.
přišel jsi za mnou, když jsem vyřezával nějakou figurku ze dřeva a řekl jsi: "Co abys udělal něco pro mě?"
Zeptal jsem se tě, co bys chtěl, a tys odpověděl: "Skříňku."
"Na co?"
"Na věci."
"Na jaké věci?"
"Podle toho, co máš," řekl jsi.
Tady máš tedy svou skříňku. Dal jsem ti do ní skoro všechno, co mám, ale ještě není plná. Je v ní bolest i vzrušení a dobré i špatné pocity, zlé i dobré myšlenky - rozkoš z vymýšlení i něco ze zoufalství a nepopsatelné radosti z tvorby.
A navrch k tomu všechna vděčnost i láska, kterou k tobě cítím.
Jenomže skříňka ještě pořád není plná.
John
.
První část nás přivádí do Salinského údolí, kde se setkáme jak s jeho popisem, tak s rodinou Hamiltonových a postupně se seznamujeme se všemi jejími členy. Taktéž zavítáme do života Adama Traska z Connecticutu, který v té době nemá se Stalinským údolím pranic společného. Seznamujeme se s celou jeho rodinou a sledujeme, jak odchází na vojnu a posléze se vrací domů na ranč se svým bratrem Charlesem. Poslední z přestavených postav je dívka Cathy, která pro sebe měla skvělou budoucnost, jelikož byla chytrá a studium jí šlo. Cathy však za podivných okolností zmizí a zanechává po sobě jen zkázu a smrt. Když se pak polomrtvá Cathy objeví na zápraží Traskovic ranče, cesty našich hrdinů se začnou pozvolna proplétat.
.
"Napadlo tě někdy Charlesi, že máme tolik peněz, abychom si mohli dělat, co nás napadne?"
"A copak nás napadá?"
"Mohli bychom se podívat do Evropy, procházet se po Paříži."
"Co to bylo?"
"Co co bylo?"
"Zdálo se mi, že někoho slyším na zápraží."
"Asi kočku."
"Nejspíš. Musím co nejdřív pár těch potvor vyhubit"
"Charlesi, mohli bychom se podívat do Egypta a procházet se kolem sfingy."
"Taky bychom mohli zůstat tady a něco z těch peněz mít. Mohli bychom se do toho sakra pustit a kapku si užít. Ty zaracený mrchy kočičí!" Charles skočil ke dveřím, trhnutím je otevřel a křikl: "Jedeš!" Pak zmlkl a Adam viděl, jak vytřeštěně zírá na schody. Vyšel na zápraží k němu.
Na zápraží se plazil špinavý uzlík hadrů a bláta. Jedna vyhublá ruka se pomalu zatínala do schodů. Druhá se bezvládně klátila. Objevil se obličej se škraloupem krve a špíny, s popraskanými rty a s očima mžourajícíma mezi oteklými zčernalými víčky. Čelo bylo rozbité a krev prosakovala spečenými vlasy.
Adam sestoupil ze schodů a klekl si vedle té postavy. "Pomoz mi!" řekl. "Pojď, odneseme ji dovnitř! Dej pozor na tu ruku! Vypadá to, že je zlomená."
(str. 177)
.
Bratři se na názoru ohledně Cathy neshodnou. Charlesovi se nelíbí a chtěl by ji dostat co nejdříve z domu. Adam se do ní však zamiluje a operovává ji. Člověk by řekl, že to v dívce probudí kousek citu nebo alespoň pocítí vděčnost, ale to tento případ rozhodně není. Cathy si nakonec Adama vezme, i když z toho není nijak nadšená, ale zatím to vidí jako jediné východisko. I tak neváhá a je mu hned první noc nevěrná právě s jeho bratrem.
.
"Kde je Adam?"
"Vypil omylem mou uspávací medicínu. Uhni kousek!"
Charles těžce supěl. "S jednou kurvou jsem už byl."
"Však máš síly dost. Uhni kousek!"
"Co s tou zlomenou rukou?"
"Na tu si dám pozor sama. Ty se nestarej!"
Charles se najednou zasmál. "Ten chudák trouba!" A odhodil pokrývku, aby ji pustil k sobě."
(str.132)
.
V první části se spíše seznamujeme s minulostí postav, jejich dospíváním a rodinou. V druhé se vracíme do našeho údolíčka v Salinas, kam se Adam se svou ženou přestěhovali a opět se potkáváme se Samuelem Hamiltonem. Vedle dějové linie je tu taktéž prostor pro Steinbeckovo vzpomínání na rodinu a to především na jeho maminku Olivii. Na scénu přihází také čínský sluha Lee a nakonec se narodí malá dvojčata, Cathy uteče z domu a začne pracovat v bordelu. Část končí chvílí, kdy Adam pojmenuje své dva syny.
V třetí části osud opět zamíchá kartami. Samuel Hamilton umírá, což je velká rána pro jeho rodinu. Adam navštíví svou ženu, která zdědila jeden bordel a probouzí se ze svého "spánku". Začne si víc všímat svých dětí a rozhodne se odstěhovat do Salinas. Umře Charles a své dědictví odkáže Adamovi a jeho manželce. V této části se taktéž loučíme s Tomem a Dessie Hamiltonovými.
Závěrečná část se zčásti odehrává za první světové války. Caleb a Aron dospívají. Cal taktéž najde svou matku, ale Aronovi o ní nechce říct, protože by ho to zničilo. Taktéž svádí vnitřní boje, jelikož si myslí, že má v sobě zlo. Příběh se dále komplikuje až nakonec vyvrcholí do závěru knihy, kdy Lee začíná pociťovat starost a Adama zasáhne těžká choroba, díky níž se ocitá na sklonku života.
.
Celé lůžko jako by se roztřáslo mocným soustředěním. Adamovi se tím úsilím zrychlil dech a nakonec pomalu zvedla pravou ruku - zvedl ji o coul a nechal ji zase klesnout.
Lee měl ztrhanou tvář. Přistoupil k hlavám postele a utřel nemocnému zvlhlý obličej cípem prostěradla. Podíval se na jeho zavřené oči a zašeptal: "Děkuju ti, Adame - děkuju ti, příteli. Můžeš pohybovat rty? Vyslov jeho jméno."
Adam unaveně vzhlédl. Rty se mu pootevřely naprázdno a zkusily to znovu. Pak se z plných plic nadechl. Vydechl a rty zachytili unikající vzdech. Šeptem vyslovené slovo jako by utkvělo ve vzduchu:
"Timšel!"
Adam zavřel oči a usnul.
(str. 615)
.
Právě toto slovo - timšel; nám v knize ukazuje úděl člověka. Neustále se k nám vrací v jakési úvahové části knihy. Ukazuje nám člověka dobrého i zkaženého. Milujícího i chybujícího. Ale hlavně ho představuje jako tvora, který má pokaždé možnost volby a pokud chce, může se změnit. Pokud to půjde k lepšímu nebo k horšímu, to už záleží pouze na něm.
.
Jazyk a styl
Steinbeck píše pružně a čtivě. Nevyžívá se v žádných zdlouhavých a komolívaných souvětích, jeho popisy nejsou plné kudrlinek a básnických obratů. Prostředí vybarvuje takové, jaké je. Nepřidává mu ani neubírá. Jeho jazyk je přístupný obyčejnému čtenáři a přesto není nudný. Dlouhé pasáže a odstavce, které mohou na první pohled vypadat nudně a nezáživně utečou jako voda. Rozhovory jsou dynamické a dá se z nich snadno vyčíst nálada mluvčího. Převážná většina knihy je psaná er-formou, ale vyskytují se zde i části, kdy autor přechází do ich-formy a popisuje zážitky ze svého vlastního života, své vztahy k rodině. Příběh nemá jednoznačné vyznění a je jen na čtenáři, co s z něho odnese.
.
Ukázka
"… Po dvou letech jsem cítil, že se můžeme pustit do vašich šestnácti veršů ze čtvrté kapitoly první knihy Mojžíšovy. Moji staří páni se mnou souhlasili, že na rozdílu těch slov ohromně záleží - >panovati budeš< a >panuj<. A nakonec jsme vydolovali tohle zlaté slovo: >můžeš<. >Můžeš panovat nad hříchem, můžeš ho překonat<. Staří páni se usmáli, pokývali hlavami a cítili, že ta léta učení nepromarnili. Zároveň je to vytáhlo z jejich čínských ulit, takže se zrovna teď začali učit řecky."
Samuel řekl: "Fantastická historka! Snažil jsem se vás sledovat, ale třeba mi něco ušlo. Proč je to slovíčko tak důležité?"
Leemu se roztřásla ruka, když doléval do něžných koflíků. Vypil svůj jediným douškem. "Copak to není jasné?" vykřikl. "Americký standardní překlad lidem přikazuje vítězit nad hříchem, a hřích můžete pokládat za nevědomost. Jakubovský překlad slibuje >panovati budeš< a říká tím, že lidé nad hříchem určitě zvítězí. Kdežto hebrejské slovo, slovo timšel - >můžeš< - dává možnost volby. Znamená volnou cestu. A svaluje tak všechno zpátky na člověka. Když platí >můžeš<, platí zároveň i >nemusíš<. Nechápete?"
"Ano, chápu. Už chápu. Ale vy to nepokládáte za božský zákon. Proč vám to tedy připadá tak důležité?"
"Ach!" řekl Lee. "Chystám se vám to povědět už dávno. Dokonce jsem předem čekal vaše otázky, takže jsem na ně připravený. Každá písemná památka, která ovlivnila myšlení a životy nesčetných lidí, je důležitá. A teď si uvědomte ty milióny příslušníků různých sekt a církví, kteří slyší příkaz >panuj<, >zvládni!< - a soustředí se hlavně na poslušnost. A další milióny slyší >panovati budeš< a cítí v tom předurčení. Ničím, co sami dělají, neovlivní předurčený výsledek. Ale >můžeš< - to přece dává člověku velikost, staví ho to naroveň s bohy, protože i ve své slabosti a špíně a krvi bratrovraždy má pořád velikou možnost volby. Může si vybrat vlastní cestu, probojovat ji a zvítězit!" Jeho hlas zněl jako triumfální famfára.
Adam se zeptal: "Vy tomu věříte, Lee?"
"Ano, věřím. Věřím. Jak je snadné vrhnout se z lenosti nebo ze slabosti do klína božstva a vymluvit se: >Nedalo se nic dělat, bylo to předurčeno.< A představte si tu slávu volby! Ta dělá člověka člověkem. Kočka na vybranou nemá, včela musí vyrábět med. Není v tom nic božského. Věřili byste, že v těch starých pánech, kteří se už pomalu propadali do smrti, to probudilo takový zájem, že se jim teď nechce umřít?"
(str. 316-318)
.
Můj názor na dílo
Zpočátku jsem se na knihu dívala s nedůvěrou. Ze začátku žádné rozhovory, jen zdlouhavé popisy. I tak jsem je však překvapivě rychle přečetla a stránky ubíhaly velice rychle. Postavy spolu neměly zpočátku nic společného, autor mnohdy zacházel až do zbytečných podrobností, ale i tak jsem se od příběhu nedokázala odtrhnout a čím dále jsem byla, tím více jsem se ke knize hnala, abych měla za sebou další část. Najednou jsem se přehoupla přes polovinu, stále více jsem se blížila ke konci, ale nebyla jsem na to připravená. Nechtěla jsem o ten příběh přijít. Bylo na něm něco krásného a když jsem přečetla poslední slova zůstal ve mně hluboký dojem. Pocit, který slovy nedokážu popsat. Tato kniha ukazuje člověka takového, jaký je. Ne vždy dokonalého, ale neodsuzuje ho za jeho chyby. Je v tom i jakési ponaučení. Rozhodně nelituji, že jsem po této knize sáhla, i když jsem se při pohledu na 615 stran málem sesypala v knihovně.

Ladislav Mňačko - Smrt si říká Engelchen

9. února 2009 v 8:05 | Awia |  Nlezeno, polapeno, přečteno
Ladislav Mňačko (1919 - 1994), slovenský žurnalista, reportér a spisovatel. Věnoval se próze, poezii i dramatu. Po neúspěšném útěku do Sovětského svazu, za který byl uvězněn v koncentračním táboře se mu podařilo utéci a v roce 1944 se přidal k partyzánskému hnutí na Valašsku. Po válce se stal členem komunistické strany a patřil k nejprominentnějším novinářům, díky čemuž mohl cestovat do zahraničí. Jeho opojení komunismem však po čase zmizelo a on se přidal k jeho zapřísáhlým odpůrcům. Ve svých dílech kritizoval politickou praxi padesátých let, zachytil politický mechanismus komunistického režimu. Když byla jeho díla v období normalizace zakázána, opustil Československo na protest proti okupování své vlasti vojsky Varšavské smlouvy. Emigroval do Rakouska, kde dál pokračoval ve své tvorbě. V českých zemích však bylo jeho dílo zakázané. Do literárního života na Slovensku se zapojil opět až po listopadu 1989. Mezi jeho nejvýznamnější díla patří romány SMRT SI ŘÍKÁ ENGELCHEN (1959) a JAK CHUTNÁ NOC (1967), z reportáží stojí za zmínku KDE KONČÍ PRAŠNÉ CESTY (1962) nebo OPOŽDĚNÉ REPORTÁŘE (1963).
Pozn.: Smrt si říká Engelchen je velice příznačný název pro dílo. Význam "Engelchen" totiž v německém jazyce znamená "andílek".
.
Celková charakteristika
Román Ladislava Mňačka, Smrt si říká Engelchen, výrazně skoncovala s tou linií v literatuře, která beletrizovala historická události… Snaha vidět drama doby jako drama člověka, přes jeho psychiku, umožnila vidět v nezkreslené podobě celou tíhu partyzánského života. Příběh se opírá o autentické zážitky autora a stává se jakousi reportáží o pohromě ve valašské obci Ploštiny. Román se odvíjí jako pásmo vzpomínek raněného partyzána Volodi, který vzpomíná na své začátky, ale především také události spojené s koncem jejich boje, kdy zavinili smrt jejich hostitelů. Tíha viny, která na ně lehla je téměř nesnesitelná a ne všichni ji unesou. Musí se rozhodnout, jak s tímto vědomím žít, jak se nyní zachovat a jak pomstít životy lidí, kteří jim nezavřeli dveře před nosem, ale poskytli jim jídlo, vodu i střechu nad hlavou. Kniha je varující vzpomínkou na bezejmenné hrdiny, kteří partyzánům pomáhali a často nesli tíži nacistické msty.
.
Postavy
Hlavní postavou je bezesporu Voloďa. Ke skupině se přidal jako jeden z prvních a výborně si rozumí s velitelem Nikolajem. Jednu dobu si pobyl v koncentračním táboře, ale proč ho tam poslali či jak utekl, nevíme. Je to student a taktéž jeden z mála, který má výborné znalosti němčiny, proto je také většinou u všech výslechů, píše plakáty, překládá nalezené dopisy… Je rozvážný a klidný. Chlapci si za ním často chodí popovídat a platí za jakéhosi nositele morálky celé skupiny.
Již zmiňovaný Nikolaj je příslušník Rudé armády, který zde se svými přáteli seskočil padákem a začal organizovat partyzánské hnutí. Tento Rus je ve skupině uznávaný velitel, jehož slovo je vždy poslední. Dokáže si prosadit svou. Chlapce vede pevně a nestrpí žádné výjimky. Ve skupině platí za toho, který vždycky ví, co má dělat.
Marta, Voloďova milá, nese těžký úděl. Jejich informátorka, vzdělá židovka žijící ve Zlíně a pracující pro gestapo jako děvka. Se svým osudem se těžce vyrovnává a neustále si pokládá otázku, co je to za člověka. Měla by být přece s ostatními v koncentráku. Bojí se toho, až si na ni po válce začnou ukazovat prstem, proto se na konci knihy odhodlává k zoufalému činu a spáchá sebevraždu.
Za další z partyzánské skupiny stojí za zmínku Srb Petr, který je krvelačný, krutý a Němce nenávidí z celého srdce. Poté Fred, syn kolaboranta Kubise, který dle všech informací zemřel na frontě, ale ve skutečnosti se přidal k partyzánskému hnutí. Jedná se Voloďova kamaráda, který se svou nepozorností podílel na ploštinské katastrofě a smrti při partyzánském soudu unikl jen náhodou. Skupinku Rusů zastupují ještě dva významní představitelé a to Dimitrij, lidumil, který nezastřelil jediného Němce, avšak nakonec svým kamarádům zachránil život, a nakonec Griška, jež nastoupil na místo velitele po smrti Nikolaje.
Pozn.: Zajímavé ještě byly postavy dvou Němců - dezertérů. Partyzáni jejich život ušetří a přijmou je jako součást skupiny, i když ti dva mají několikrát na mále, jelikož vztek proti Němcům nikdy úplně nemizí. Jejich chladná logika je místy děsivá, ale ač se nejdřív nabídnou jako pomocníci a nosiči zbraní, nakonec bojují po jejich stranách a ukazují, jakou mají sílu a nejednou zachrání celou skupinu.
Z nemocničního prostředí jsou pak ještě tři důležití aktéři. Doktor Brázda, který dostal raněného Voloďu na starost, uzavřená sestra Helena, která, jak se zdá, nemá Voloďu ráda, a nakonec mladičká sestřička Eliška, trošku naivní dívka se srdcem na dlani, která se do Volodi zamiluje.
.
"Pamatuješ, Voloďo… já u tebe seděla ten večer, kdy skončila válka, a tys mě posílal pryč, prý jděte si, Eliško, a vrhněte se kolem krku prvnímu, koho potkáte, oddejte se mu jako ještě nikdy, dnes je pro vás každý dost dobrý, je noc nocí, kdy se všechno smí… Tenkrát už jsem to měla za sebou, ale když jsem viděla na domech vlát první vlajky a z ulice k nám do nemocnice doléhal ohromný hluk, zachtělo se mi, aby čert vzal službu a všecko, chtělo se mi vyběhnout a křičet, první, ten první, které potkám bude můj, jen můj, nedám ho nikomu! Potřebuje složit hlavu do něčího klína? Jsem přece dost hezká! A tak málo, tak málo můžu udělat pro kohokoli!
Ale přinesli tebe, tys byl první, a já se zastyděla. Ležel jsi bezvládně na obrovském voze, nevěděla jsem, co ti může být, ale strašně mě to polekalo. A řekla jsem si - nesmí zemřít, budu se o něj starat, budu u něho ve dne v noci, ale zemřít nesmí, ne! A Brázdovi jsem pošeptala - dejte ho na jedničku, je to náš první raněný, ne ledajaký, ale první - a to jen proto, že jsem se o tebe chtěla sama starat. Nehněváš se na mě, Voloďo?"
Hlupáček. Hlupáček Eliška!
(str. 274)
Děj a kompozice
Kniha má dvě linie. První se odehrává v nemocnici, kde se Voloďa zotavuje ze svého zranění - dostal kulku do zad a nyní je od pasu dolů ochrnutý. Zasáhli ho v posledních hodinách války. Nejprve z jeho proslovu promlouvá beznaděj a jakási pokora. Vždyť si to zasloužil! To on byl na Ploštině. To on zavinil jejich neštěstí. V té době však o Ploštině nic nevíme, snad jen to, že ho strašila ve snech. Nejprve se sám vrací ve vzpomínkách a rekapituluje nám druhou linii románu - svůj život mezi partyzány; později vše vypráví hodňoučké sestřičce Elišce. Jakmile se mu však do nohou začne vracet cit, probouzí se v něm touha po životě a z morouse se opět stává ten klidný, rozvážný Voloďa. Dozvídáme se, jak vypadal život řadového partyzána, jak hluboká byla nenávist k Němcům, jak zde vítali Rudou armádu. Komunismus je v knize hodně propagován, ale ke konci již jsou patrné narážky na režim a jeho kritiku.
Pozn.: Z pohledu, jakým to Mňačko popisuje, není těžké pochopit, proč jsme se po válce k Rusku tolik upínali. Vždyť oni nás zachránili, osvobodili naši zemi. Komunismus tvořil jakousi protiváhu všudypřítomnému nacismu a jen málokdo mohl tušit, jak to celé dopadne.
Prožíváme Voloďovu první velkou lásku s Martou, cestujeme po beskydských horách a nakonec jsme zaneseni do oddílu, který dostane ten nejtěžší úkol - odlákají Němce k hranicím, udělají ze sebe štvanou zvěř. Šance mají jen mizivou naději na přežití.
.
Jednatřicet nás ještě bylo, ještě jednatřicet! Jeden Srb, jeden Rus, dva Němci, jeden raněný a jedno čertovské děvče, Jožina - opravdu, Jožina - až teď jsem si uvědomil, že jde s námi. Vlastní matka ji proklela, ale ona jde s námi.
(str. 245)
.
Ne Engelchene, ještě nás nemáš, ještě jsi nás nedostal! Ještě Ondra vládne raněným ramenem, ještě se na nás usmívá děvče jménem Jožina, a hlad už není tak strašný, ba zdálo by se, že hlad není vůbec nic strašného…
(str. 257)
.
Ještě ne, Engelchene, ještě ne!
Když jsme doběhli z poslední sil na temeno protější hory, bylo nás už jen dvacet. Jeden Srb, jeden Rus, dva Němci. Už žádná Jožina, už žádný raněný Ondra.
(str. 260)
.
Jejich oddílu se přece jen podařilo rozbít Hetzjagdkommando, ale tím to pro ně zdaleka nekončilo. Ba naopak, toto byl začátek té strašné štvanice, kdy jejich oddíl propochodoval celé dny a noci, odpočinek jim byl dopřán maximálně tak na čtyři hodiny. Němce rozzuřili - nechtěli se jen tak vzdát, chlapci jeden po druhém odpadávali a ke konci se nechali odevzdaně hnát do pasti. Jaké tedy bylo překvapení, když zjistili, že nejsou pronásledováni, že je Němci nechali, že přežili?
.
Chlapci ožili a soustředěně se zaposlouchali do neuvěřitelného ticha. Přistoupili blíž, do kruhu kolem Freda. Mnozí poklekli, mnozí se zvedli. Dimitrij padl tváří k zemi, Filli zaržál jako kůň. Petr se rozplakal. Fred vycenil zuby v jakémsi zvláštním úsměvu. A Dmitrij chtěl vezpívat do skály starodávnou píseň o zajatých kozácích pod tureckým jařmem. Fred se znovu rozkřičel:
"Vy hovadí! Necítíte? Necítíte, že už nejsou za námi?"
Tak nějak se zastaví srna po dlouhém, předlouhém běhu, zavětří, nedůvěřivě se rozhlédne, několikrát ještě poskočí, znovu se zastaví, skloní hlavu a pustí se do trávy…
(str. 270)
.
Čas všechny rány zahojí a další pokroky v léčení společně s láskou k Elišce ve Voloďovi probouzejí pocit štěstí. Když pak na konci dostane rozhřešení od ploštinské matky, staré Raškové, cítí, že je mu odpuštěno. Je rozhodnutý vrátit se na Ploštinu a začít tam nový život. Ale nejdřív ještě musí něco vykonat. Poslední akt spravedlnosti. Najde Engelchena… A kdo že to ten Elgechen vlastně ne? Pokud to ještě nevíte, přečtěte si sami.
Při občasných výletech do města autor ukazuje měšťáckou morálku a neskrývaně ji kritizuje. Poukazuje na zrádce, kteří běhali za Němci a udávali statečné vlastence. Taktéž na ty, kteří nepřátelům podlézali, aby si zachovali holý život a po válce směle prohlašovali, jak pomáhali partyzánskému boji, předháněli se v tom, kolik ilegálních činností vykonali. Ptá se, kde byli vojenští důstojníci, když jich bylo potřeba. Kam se skryli přední úředníci, o nichž se najednou tolik vědělo? Co jsme to za lidi? Krásný obrázek "typického Čecha" najdete třeba hned ze začátku v panu Kroupovi. Ten se vyzná. Ten se má. Hlavně, aby bylo dobře. Hlavně, aby si nahrabal do vlastní kapsy.
Román má 294 stran, je členěn do 10 kapitol, k nimž je přiřazen ještě autorův doslov a taktéž doslov Břetislava Truhláře. Ilustrace tohoto vydání má na svědomí Karel Teissing. A z toho všeho by právě autorův doslov stál za zmínku. Vysvětluje, proč toto dílo napsal tak, jak ho napsal, vyjadřuje se ke kritice. Dozvídáme se, do jaké míry byla jména smyšlena a co všechno byly skutečné události.
.
Jazyk a styl
Dílo je psáno první osobou v ich-formě a jednotlivé události jsou čtenáři podávány z pohledu hlavního hrdiny. Pronikáme do jeho vědomí, jednotlivé situace jsou dobarveny jeho komentáři, jeho smýšlením. Nevyskytují se zde žádná zdlouhavá souvětí, či popisy krajiny. Důraz je kladen na Voloďovy myšlenkové pochody. I tak si lze prostředí snadno představit. Jazyk je z části spisovný, ale hovorový (např. pamatuju si, bylo mi líp aj.), přesto nevyznívá nijak hrubě, autor nepoužívá vulgarismy, ale jen dociluje toho, že je čtenáři hlavní hrdina bližší. Sám autor o tom promlouvá takto: "Kniha není autobiografická. Vyprávění v první osobě jsem volil jednak z uměleckých důvodů - myslím, že to umožňuje bezprostřední kontakt se čtenářem - jednak proto, že jsem se snažil zachytit skutečnost co nejvěrněji." Autorův styl je velice čtivý, umí čtenáře vtáhnout do děje a stránky ubíhají rychleji, než by se mohlo zdát.
.
Ukázka
"Mám tě rád, Eliško…"
"Neřekl jsi mi - neřekl jsi mi -"
"Mám tě rád, Eliško - a to je trochu víc."
Pane živote, prosím, volno! Rač vstoupit do mého světa! Je přece svátek, ne? Počkej, rukávem ti otřu židli.
Sedla si na postel a hladila mi nohy přes deku.
"Ach, vy nohy - nožičky - nožky! Jaké jen vy jste - jaké jste…"
"Byly do dobré nohy, Eliško…"
Byly to dobré nohy.
.
V těch strašných dnech, kdy před námi lidé na samotách zamykali dveře, vyháněli nás se zlými kletbami od svých domovů, štvali na nás psy a nadávali nám do vrahů, v těch strašných dnech jsme na světě neměli nic jiného, než dobré nohy.
Známé červené plakáty s oznámením, že němečtí vojáci vykonali akt spravedlnosti na Ploštině, vyvěsili Němci na každém rohu každé ulice, v každém městě, v každé vsi, na křižovatkách, na okrajích lesů, v polích, na sloupech, mostech i kapličkách. Plakáty vyhlašovaly stanné právo a vypisovaly odměnu sto tisíc korun za jednu partyzánskou hlavu.
Skorzeny udeřil na všech frontách, a nám, kromě dobrých nohou, nezůstalo nic. V žaludku nám kručelo, ale nohy šly. Plíce vážily tunu, ale nohy běžely. V hlavě vířily protichůdné zbabělé myšlenky, a nohy byly moudřejší než hlava.
Slovák Ondro měl zázračný průstřel, jedinečné zranění, kulka mu nad loktem vběhla do těla a vyběhla pod levou lopatkou, aniž narazila na kost. Obvázali jsme mu obě ranky, jak jsme nejlíp uměli, s Slovák Ondro šel dál, nohy ho unesly. Dva dny měl horečku, ale nohy ho nesly dál a dál. Komu selhala hlava, nebyl ještě ztracen. Ale jakmile někomu selhaly nohy, vysílily se a odepřely poslušnost, bylo po něm.
.
Můj názor na dílo
Kniha se mi velice líbila. Nadchla mne už prvními stránkami a rychle jsem se do ní začetla. Děj ubíhal rychle a nesetkala jsem se se situací, kdy bych se musela vracet na začátek odstavce, nebo obracet o stránky zpátky. Příběh je koncipován tak, že ze začátku vůbec netušíte, co se děje a právě ono nepochopení autorových slov, hrdinových myšlenek, vás nutí číst dál a dál, dokud to nepochopíte, dokud vám to neprozradí. I když jsem s autorem v některých myšlenkách nesouhlasila, bylo až neuvěřitelné, jak ke konci z díla doslova vyzařuje touha žít. Myslím, že tehdejší dobu se mu podařilo vystihnout velmi věrohodně. Jsem ráda, že jsem po této knize šáhla a nebýt povinné četby možná bych ji ani nikdy neobjevila.